knihy/Šestnáct let Domu umění v Českých Budějovicích

Českobudějovický Dům umění se za bezmála dvě desetiletí působení Michala Škody v jeho čele dostal do pozice asi nejzajímavější tuzemské galerie svého druhu. Stalo se tak především díky Škodově jasné a důsledné dramaturgii a koncepci, s níž dává v galerii prostor především autorům, kteří mu jsou blízcí svou racionální, reduktivní a konceptuální tvorbou. Dům umění tak na rozdíl od jiných lokálních městských galerií překračuje hned dvěma způsoby hranice svého regionu – jednak tím, že Škoda otevírá prostor umělcům působícím mimo region či dokonce etablovaným tvůrcům ze zahraničí; a pak také významem galerie, kterou je nutno chápat bok po boku jiných institucí nacházejících se nejčastěji v metropoli. Proto je zajímavé, že dění v galerii pod vedením Michala Škody nyní mapuje samostatná publikace.

knihy/Nakopnutí k sebeprezentaci

Jake se v dnešní době prosadit? To asi trápí skoro každého; nás architekty, v době stále narůstajícího počtu mladých kolegů opouštějících školy, nevyjímaje. Kde, jak a čím ale začít? Co ukázat světu – když vlastně ještě není nic hotovo? Alepoň trochu inspirace v tomto ohledu může přinést kniha Show Your Work! od Austina Kleona. Ten hned v jejím úvodu dává jednoduchou radu: nehledejte obecenstvo, najde si vás samo – jen musíte být k nalezení. Já sám jsem se nad touto "moudrou" větou hořce pousmál a s pomyšlením na několik zbytečně utracených eur jsem přesto zkusil číst dál – abych se pak jedním dechem pročetl až na poslední stranu.

výstavy/Punk v české architektuře

Říct o něčem, že je to pank, má dnes s punkem společného asi stejně málo, jako označení idiot s mentální retardací. Význam je všeobecně pochopitelný, ale snaha o jeho přímé propojení s ideály či estetikou punkové subkultury vyznívá poněkud uměle a jeho nový smysl spíše oslabuje. Přesto se o to Jakub Fišer, Filip Šenk a Dan Merta pokusili v Galerii Jaroslava Fragnera. Východiskem jim bylo jednak v poslední době docela časté používání tohoto termínu pro označení architektury či architektů, kteří se jakýmsi způsobem vymykají, a pak nalezení nějakého jejich společného jmenovatele. 

výstavy/Kolečkovo Vnímání prostoru ve Frágnerce

Švýcarský architekt českého původu Ivan Koleček vystavuje v Galerii Jaroslava Fragnera. A výstava je to svým způsobem pozoruhodná. Obvyklá forma prezentace architektury formou fotografií a plánů hotových realizací je zde značně redukována na úkor mnohem obecnějšího a důležitějšího tématu – toho, jak je architektura smyslově vnímána. Podobně koncipovanou výstavu se dalo očekávat, neboť toto téma v celosvětovém architektonickém diskursu v poslední době zažívá doslova renesanci (o čemž ostatně svědčí i velký ohlas, který zaznamenala letošní londýnská výstava Sensing Spaces či téma předloňského benátského bienále – mohu-li soudit alespoň podle reakcí těch, kteří tyto akce, na rozdíl ode mne, navštívili). Bylo tedy otázkou času, kdy se ho pokusí někdo uchopit i v našem prostředí. Nuže, dlouho očekávaná fenomenologie ve Frágnerce? Ano, ale s určitými výhradami...

přednášky/Ákos Moravanszky a Günther Vogt

Poslední přednáška z jarní části cyklu Švýcarsko-česká inspirace se už tradičně konala v kině Světozor ve čtvrtek 5. června a na pódiu před téměř zaplněným sálem se opět vystřídala dvojice přednášejících hostů z fakulty architektury ETH v Curychu.

výstavy/Jan Křížek ve Valdštejnské jízdárně

V každé soše, kresbě, malbě či koláži Jana Křížka je člověk. Člověk charakteristický a zároveň člověk archetypální. Jak málo stačí k vyjádření charakteru a naopak kolika podob může nabývat archetyp.

online/Peter Zumthor hovoří o přítomnosti v architektuře

Přibližně před měsícem obdržel Peter Zumthor Royal Gold Medal, jedno z nejvyšších ocenění, kterého může architekt za své celoživotní dílo dosáhnout. Při té příležitosti se konala jeho přednáška, která si zaslouží pozornost. Zumthor v posledních letech přestal přednášet ryzí teorii a obvykle raději prezentuje několik svých aktuálních projektů (důvody, které ho k tomu vedly, stručně popsal před pár lety v hodně zajímavém rozhovoru pro architectural review a zjednodušeně to lze shrnout jako strach z označování ho za "bastarda, který žije jako svatý někde v horách, nemá sex, celé dny pracuje a celé noci se modlí" a proto se raději začal věnovat mluvení o skutečné práci, nesoucí jeho a jen jeho rukopis). Je to škoda, protože Zumtorový myšlenky mají neuvěřitelnou sílu, i když nejsou doprovázeny ukázkami jeho prací – jak lze ostatně vidět i na jeho dvou hlavních textech vydaných knižně, jež vznikly právě přepisem jeho dřívejších přednášek. Proto je Zumthorova únorová přednáška na téma Přítomnost v architektuře, která byla původně určena pro posluchače z řad filosofů a kunsthistoriků, unikátní a tím pádem i hodně zajímavá.

výstavy/Kratina v GHMP

Když jsem byl před bezmála dvaceti lety poprvé v Londýně, koupil jsem si tam "hračku" v podobě desky, do které byly volně "zapíchány" desítky špendlíků, jeden vedle druhého. Tyto špendlíky se pak přizpůsobovaly tomu, na co člověk tuto "hračku" přiložil a podle toho pak jejich hlavičky vytvářely reliéf. Zvlášť efektně vypadaly ruce a obličeje. Byla to taková ta typická blbost, která dítě nejprve nadchne a druhý den skončí pohozená někde v koutě. Vzpomněl jsem si na ní až teď na retrospektivě Radka Kratiny v Domě U kamenného zvonu, protože objev přesně tohoto principu – v podobě dřevěných tyčinek volně naskládaných do dřevěného rámu – znamenal v polovině šedesátých let zásadní zlom v Kratinově tvorbě. V jeho případě nešlo o možnost do takového objektu, tzv. variabilu, "něco" obtisknout, ale podstatná pro něj byla samotná transformovatelnost.

knihy/Tanizakiho chvála stínů

Před osmdesáti lety napsal Džuničiró Tanizaki esej, ve které popsal neblahý vliv moderních západních vymožeností na tradiční japonskou kulturu. Další bezmála půlstoletí trvalo, než byl přeložen do angličtiny a vydán pod názvem In Praise of Shadows (Leete’s Island Books v roce 1977). Dnes na jeho úryvky narazíte snad v každé knize, která se týká tématu fenomenologie architektury. Čím to je, že tento drobný text, který je především ódou na šero a stín, stále oslovuje generace čtenářů a dokáže být inspirací pro dnešní architekty?

přednášky/Norský ateliér div.A v GJF

Po celodenním přemítání jsem se rozhodl sepsat pár inspirativních postřehů ze včerejší přednášky v Galerii Jaroslava Fragnera, na které Henrietta Salvesen a Christopher Adams z norského studia div.A představili několik svých projektů a hlavně ukázali, jak ideálně funguje architektonické soutěžení.

online/Rozhovor s Renzo Pianem

U příležitosti nedávných 75. narozenin italského architekta Renzo Piana přinesl s ním server ArchDaily obsáhlý rozhovor rozdělený do tří dílů. Kladené otázky se týkají spíše praktičtějších stránek architektonické práce; Piano zajímavě hovoří o fungování svého architektonického studia nebo o smyslu účasti v architektonických soutěžích.

online/Steven Holl o galerii a rezidenci Daeyang

U Stevena Holla mě docela fascinuje, jak dokáže propojit dva zdánlivě protichůdné přístupy k architektonickému navrhování. Návrh založí na konceptuálním východisku, obvykle hudební partituře, nicméně nakonec vnikne dílo, které slibuje mnohosmyslový zážitek a čerpá maximum z konkrétních fenoménů.

výstavy/Becherovi a Schikaneder

V pražských galeriích je zase na co koukat. Tentokrát doporučuji návštěvu výstav fotografií industriálních krajin od manželů Becherových a maleb Jakuba Schikanedera.

online/Peter Märkli hovoří o vzdělávání

Peter Märkli je svébytnou postavou švýcarské archotektonické scény. Na archdaily se před pár dny objevil odkaz na hodně zajímavé video zachycující rozhovor, který s ním natočil Jan Schevers z eindhovenské univerzity pro svůj seriál týkající se architektonického vzdělávání.

výstavy/3x GHMP (a něco navíc)

V Galerii hlavního města Prahy právě probíhají tři hodně zajímavé výstavy: v Městské knohovně se vyřádil Krištof Kintera; Dům U Kamenného zvonu hostí dílo Adolfa Wölfliho; a aby měl pomyslný trojúhelník kolem Staroměstského náměstí i třetí vrchol, na Staroměstskou radníci si je možno jít zarozjímat nad akvarely Michala Nesázala.

Tři roky v každodenní praxi

Jsou tomu téměř na den přesně tři roky od chvíle, kdy jsem poprvé vkročil do kopřivnického ateliéru Kamila Mrvy coby člen jeho nevelkého týmu. I když jsem získal mnohé různorodé praktické zkušenosti s navrhováním a realizací staveb a interiérů už v dobách mých studií a na druhou stranu z dost nezanedbatelné části mělo mé tříleté kopřivnické angažmá charakter externí spolupráce, považuji teprve tyto tři roky za skutečnou "praxi". Proto by možná stálo za to alespoň stručně zhodnotit, jak se realita každodenní práce setkává či rozchází s mými někdejšími představami o tom, jak by to mělo fungovat.

online/Rozhovor s Glennem Murcuttem

Na serveru archdaily mě zaujala tři videa s rozhovorem s Glennem Murcuttem, natočeným pro pořad Talking Heads na stanici ABC. Murcutt, jehož vídeňská výstava mě nedávno hodně nadchla, zde hovoří o svém dětství, sbírání zkušeností pro svou další dráhu architekta, důležitém vztahu k otci, svých realizacích, vlivu, který na něj měl španělský architekt Antonio Coderch, či o tom, jak jej zaskočilo udělaní nejvyššího architektonického vyznamenání, Pritzkerovy ceny.

výstavy/Anastomosis v DOXu a Block City v GJF

V Praze se minulý týden otevřely dvě architektonické výstavy, které mají obdobné téma – otázky nad podobou a fungováním současných měst.

knihy/Feeling of Things od Adama Carusa

Jaký to má smysl, když se praktikující architekt mimo samotného navrhování zabývá i psaním? Má snad větší význam teorie a kritika z určitého odstupu? Od autorů, kteří zároveň nejsou zasažení břemenem každodenní praxe? Do přemítání nad těmito otázkami mi na stole přistála kniha Feeling of Things britského architekta (kanadského původu) Adama Carusa. A hned jsem měl důvod k zadumání ještě hlubšímu.

výstavy/Zlehka se dotýkat zeměGlenn Murcutt ve Vídni

Tipování, ke komu bude putovat bronzová medaile prestižní Pritzkerovy ceny, patří k oblíbeným jarním kratochvílím nudících se architektů. V roce 2002 však laureáta správně tipoval asi málokdo. Glenn Murcutt, australský architekt pracující osamoceně v Sydney, měl daleko k obvyklému obrazu architektonické hvězdy, za kterou stojí rozsáhlý tým spolupracovníků a fungující PR oddělení. Z odstupu několika let se však tato volba jeví jako logická. V době, ve které se stále hojněji začínalo hovořit o principech udržitelnosti, získal nejvyšší architektonické ocenění člověk, který na těchto principech v tom nejlepším slova smyslu stavěl už několik desetiletí. Ani celosvětové uznání však Murcutta, zdá se, přílš nepoznamenalo. Klienti jsou nadále nuceni čekat, až si na ně architekt udělá čas, stále odmítá příliš velké zakázky, soustředěnou osamělou práci vyvažuje intenzivním učením na různých světových univerzitách a základní nástroj pro PR, jakým je vlastní web, byste u jeho studia hledali marně. Murcutt prostě zůstává zajímavou osobností a určitě stojí za to, podívat se podrobněji na způsob jeho přemýšlení a práce. Jedinečnou příležitost k tomu nabízí aktuální výstava ve Vídeňském architekturzentru.

výstavy/Rozpačitá oslava jubilea Moravské galerie

Brněnské galerie letos slaví. Podobně jako Dům umění města Brna, který si na začátku roku připomněl 100 let své existence rozsáhlou výstavou, i v Moravské galerii, která jako taková slaví 50 let existence, sáhli do sbírek a udělali výstavy hned dvě. Bohužel, možná mohli raději zůstat taky jen u jedné...

knihy/Otázky vnímání podle Holla, Pallasmy a Peréz-Goméze

Knihu Otázky vnímání: Fenomenologie architektury lze považovat za velmi dobrý úvod do problematiky fenomenologie architektury. Pro její autory, především Stevena Holla a dále pak Juhani Pallasmu a Alberta Peréz-Goméze, znamenala vyjasnění si argumentů proti dekonstruktivismu, vůči kterému se fenomenologie jasně vymezuje. I přes to, že poprvé vyšla coby zvláštní číslo časopisu a+u v roce 1994 a samotné texty jsou ještě o rok dva starší, na naléhavosti jejího obsahu pro dnešního čtenáře to nic nemění. Naopak, jak Steven Holl sám píše v úvodu k druhému vydání z roku 2007, jsou jejich argumenty stále důležitější.

výstavy/Tři pražské výstavy: Sutnar, identita a konec avantgardy(?)

Když se mi v pondělí dostalo do ruky nové číslo Art&antiku, během několika minut jsem věděl, jak strávím tuto neděli. Už jeho obálka se Sutnarovou Venuší vypadala lákavě. A co teprve několik ilustrací u textu o výstavě (byť samotný text z pera kurátorky Ivy Knobloch zrovna není dvakrát čtivý)! Hurá do Prahy!

online/Zumthorova přednáška v Centre Pompidou

Stále si vyčítám, že jsem si na konci předloňského roku nechal ujít příležitost poslechnout si naživo některou ze dvou tuzemských přednášek Petera Zumthora. Proto jsem si udělal radost alespoň kvalitním záznamem jeho květnové přednášky v Centre Georges Pompidou, který se objevil na internetu. Vřele ho doporučuji ke shlédnutí!

online/Renzo Piano o tradici, minulosti a tvorbě

Miroslav Masák kdysi pro své brněnské diplomanty přeložil několik pasáží z knihy Renzo Piano – Logbook. Mezi jeho studenty byl i Kamil Mrva, v jehož knihovně jsem tento oxeroxovaný svazek našel.

Pianovy krátké texty jsou doslova nabité zajímavými postřehy a myšlenkami. Malá ochutnávka:

"V architektuře je překážkou, která před námi stojí, čistý arch papíru, nikoliv omezení daná souvislostmi. Kontext e zdrojem, surovinou, která má být zušlěchtěna, stavem, který má být objasněn. Podobný příklad můžeme nalézt ve vztahu k novátorství a paměti. Umění je trvalým odkazováním k tomu, co bylo uděláno dříve. Někdy nejde o odkazování, ale o rabování, o citování, vykládání a zkreslování minulosti. Architektonické myšlení nemůže historii, tradici či vývoj stavění ignorovat. Může se s nimi rozejít, když chce dosáhnout kontrastu nebo pravého opaku, ale i tak musí vzít všechny aspekty na vědomí. Něco jiného je předstírat, že paměť neexistuje. Není nic směšnějšího než posedlost originalitou za každou cenu. Touha překvapit je klasickým projevem nejistoty, projevem těch, kteří si musí svoji chytrost teprve ověřit. To moje touha vydat se po neprobádaných stezkách je, myslím, dokonale spjata s mým smyslem pro tradici. Asi jde o povahový rys nás Evropanů, zvlášť Italů. Ty nejsmělejší inovace nám jsou umožneny díky humanismu a existenci záchranné sítě minulosti, která nás vždy zachrání."

Renzo Piano: Logbook, New York 1997 (Přeložil M. Masák)

knihy/Atmosféry Petera Zumthora

Za nejlepší text publikovaný ve druhém vydání nejznámější knihy Petera Zumthora, která předloni vyšla i u nás pod názvem Promýšlet architekturu, považuji kapitolu Magie reálna. Tu lze chápat jako určitou esenci Zumthorova přemýšlení o architektuře a byť se v knize jedná o kapitolu předposlední, lze jí číst coby úvod, který dokáže dobře naladit na neméně zajímavý, ale čtenářsky trošku náročnější zbytek knihy. Po začtení se do další knihy Petera Zumthora Atmosféry se u mne dostavil pocit příjemného déjà vu. Prvních několik stran právě Magii reálna až nápadně připomíná. Nahlédnutí do závěrečných poznámek v obou knihách vše vystvětluje. Texty v obou knihách jsou přepisem přednášek, které od sebe dělí jen několik měsíců roku 2003.

výstavy/Kamil Lhoták čili Útěcha z techniky

Svébytné dílo malíře a ilustrátora Kamila Lhotáka dokáže diváka okouzlit svou poetikou a půvabem, s jakými zachycoval obrazy všedního dne na jedné straně, či fantaskních krajin plných balónů, motocyklů a dalších nostalgicky působících artefaktů na straně druhé. Přesvědčit se o tom mohou návštěvníci výstavy Kamil Lhoták čili Útěcha z techniky v Moravské galerii v Brně. Jen ve stavu okouzlení nesmí zakopnout o některý z exponátů, které zde dotváří inspirativní kontext.

knihy/Pallasmaa: The Thinking Hand

Dnešní rychlý, chaotický, konzumní způsob života vede k chápání vědomí, intelektu a emocí jako něčeho, co je naprosto odděleno od smyslů a tělesnosti. Důraz na zrakové vnímání a virtuální realitu potlačuje tělesné prožívání a snaha o neustálé hledání něčeho nového je v protikladu k využívání tělesné zkušenost, která se rozvíjela po mnoho generací. Negativním dopadem tohoto myšlení na tvorbu a vnímání architektury se zabývá finský architekt a teoretik Juhani Pallasmaa ve své prozatím poslední knize Thinking Hand.

knihy/Hertzberger: Lessons for Students in Architecture

Herman Hertzberger je nejen jedním z nejvýznamnějších nizozemských architektů a zároveň ovlivňuje už několik generací coby pedagog. Jako hostující profesor přednášel na řadě univerzit, jeho "domovskou scénou" je TU Delft. Zde působil od roku 1970 a v roce 1990 spoluzaložil známý Berlage Institute, jehož byl poté prvním děkanem. Právě přednášky na TU Delft od roku 1973 se staly základem jeho knihy Lessons for Students in Architecture. Jak Hertzberger poznamenává hned v úvodu předmluvy k jejímu prvnímu vydání, je nezbytné, aby architekt při učení vycházel z vlastní architektonické praxe. Lessons for Students in Architecture však není obvyklou monografií, ale teorií architektury ilustrovanou vlastními i mnoha cizími příklady (Herzberger v úvodu nezapomíná poznamenat, že jeho vlastní lekce architektury jsou spíše lekcemi všech těch, kteří jej ovlivnili a z jejichž myšlení a děl čerpal).
Z dnešního pohledu je Herzbergerova kniha cenná především jako zdroj myšlenek vycházejících z architektonického strukturalismu (především ve smyslu, v jakém jej chápali architekti hnutí Team X). Strukturalisté se v polovině minulého století postavili proti racionalismu funkcionalistů a zabývali se například individuální interpretací víceznačné formy (zdrojem inspirace zde byla lingvistika Ferdinanda de Saussure), spoluúčastí obyvatelů na návrhu domů, archetypy v architektuře (vliv filosofa Claude Lévi-Strausse) nebo smyslem pro konkrétní místo.

knihy/Pallasmaa: The Eyes of the Skin

Kvalitní architektura má obohacovat život. Proč ale současná architektura, místo aby v člověku podporovala smysl pro uvědomění si sebe sama a svého místa ve světě, evokovala snění, představy a touhy, spíše vzbuzuje pocity nepochopení a odcizení? Čím to je, že i stavby dnešních nejvýznamnějších tvůrců, které vypadají na stránkách časopisů tak neodolatelně, jsou mnohdy při osobní návštěvě naprosto o něčem jiném?

České soutěže? Stále je co zlepšovat

Jaký je stav českého soutěžení na začátku roku 2010? Stále stejný - bohužel nedobrý. Je však příčina tohoto stavu jen v obvykle zmiňovaném malém počtu probíhajících soutěží a otázkách jejich regulérnosti?
Zdánlivě méně důležitým problémem je stále převládající pohled na architektonickou soutěž jako na pouhý výběr návrhu, který nejlépe splní podmínky zadavatele. Poněkud se zapomíná na další aspekty - možnost získat více pohledů na věc, ověřit si smysl zadání jako takového, popularizaci architektury a skutečné tříbení elit.
Tomu odpovídá průběh soutěží. Vyhlašovatelům je jakoby zdánlivě jedno, kolik týmů se do soutěže přihlásí. Tiskové zprávy a lákavé webové stránky zvoucí co největší počet architektů do podniku s nejistým výsledkem u nás nečekejte. Je paradoxní, že v době čím dál snazší komunikace se stává trendem co nejvíce znepříjemnit přístup k soutěžním podkladům, a to včetně všeobecných soutěžních podmínek.
Podobně to vypadá se samotnými výsledky. Většina vybraných návrhů vystihuje spíše převládající názor poroty, než snahu o konfrontaci a ocenění různých přístupů k řešení. A co více, o názoru poroty člověk příliš nedozví. I u významnějších soutěží nahrazuje v zahraničí běžný jury-report náš strohý soutěžní protokol. V obvykle graficky atraktivně pojatém a čtivém jury-reportu se čtenář může seznámit se zadáním, všeobecným shrnutím přínosu všech soutěžních návrhů k výsledkům soutěže a jejich případné rozdělení do kategorií dle různých přístupů k jednotlivým aspektům zadání. Následují oceněné a odměněné návrhy. Náš protokol obsahuje mezi záplavou čísel pouze několik vět vztahujících se k vybraným soutěžním návrhům. Požadavek na zveřejnění všech prací obvykle supluje krátká výstava. Pokud už vyhlašovatel z vlastní iniciativy vydá brožuru s výsledky soutěže, kvalit zahraničních jury-reportů ani zdánlivě nedosahuje. Bodejť, když práce poroty skončila součtem bodů.
Soutěž je ideální možností k rozpoutání debaty. Kdy jindy je možno porovnat různé pohledy na jedno zadání? Soutěž by měla být ze své podstaty co nejvíce transparentní. Není ale nejlepší zárukou transparentnosti to, když budou po skončení soutěže snadno přístupné všechny hodnocené návrhy, srozumitelně podané výsledky práce poroty i samotné zadání, na jehož základě se soutěž hodnotila? Kolik vyhlašovatelů by si poté dovolilo vypsat soutěž zjevně neregulérní?
Bylo by velmi troufalé tvrdit, že příčina tohoto stavu je na straně vyhlašovatelů. Obec či instituce obvykle soutěž vypisuje poprvé či na dlouhou dobu naposled. Hlavní vinu lze spíše hledat u České komory architektů. Nechci tvrdit, že pracuje zcela špatně. Většina soutěží by bez její iniciativy nikdy neproběhla. Nicméně její aktivity se zaměřují především na dovedení soutěže do cíle, kterým je výběr prvního, druhého a třetího místa dle všech pravidel a regulí. Zjevně zcela selhává při vysvětlování výše popsaného širšího významu soutěží. Naprosto tristní je spolupráce při medializaci vyhlášení i výsledků, byť se jedná o velmi atraktivní téma.
Situace, kdy u nás budou probíhat architektonické soutěže alespoň na všechny významné veřejné budovy, je bohužel stále utopií. I tak ale neprobíhá v dnešní době soutěží málo - ostatně širší odezvu může vyvolat jen omezený počet soutěží ročně. Jen je třeba, aby byl skutečně využit celý potenciál, který nabízejí.

(Psáno jako sloupek pro archiweb.)

Memento za dvě miliardy

Před několika dny byl v Brně otevřen nový justiční areál. Jeho prodraženou stavbu provází mnoho skandálů, přičemž na úplném počátku bylo zpracování architektonického návrhu za podivných okolností.
Mezi aktuálními články o otevření areálu pronikly informace o sporu mezi autorem architektonické studie, předním brněnským architektonickým ateliérem, a zpracovatelem projektové dokumentace, zlínským projekčním ústavem. Například server aktualne.cz citoval architekta poukazujícího na fakt, že projektant při zpracování projektu použil návrh vytvořený v rámci architektonické soutěže, aniž by byla vyřešena autorská práva. Problémem je, že skutečná architektonická soutěž v tomto případě nikdy neproběhla. Maximálně lze výběr nejlepší studie označit jako skrytou architektonickou soutěž, kterou následně Česká komora architektů prohlásila za neregulérní. Krajský soud rovnou oslovil čtyři brněnské architektonické ateliéry a zadal jim zpracování architektonické studie. Architekti za tuto zjevně nadlimitní zakázku údajně vyinkasovali jednu setinu její skutečné hodnoty. Nejen v Brně si o přijímání podobných zakázek povídají "vrabci na střeše"; důležité je uživit ateliér a neudělám-li to já, udělá to někdo jiný, a dopadne to hůř... Bohužel prohlášení soutěže za neregulérní přišlo v tomto případě pozdě. Navíc není jasné, zda by na výsledku něco změnilo. Zadavatel Komoru nikdy nepovažoval za partnera k jednání, představitelé komory se při komunikaci s ním dokonce setkali s otevřeným výsměchem. A lze pochybovat i o tom, že když už oslovení architekti přijali zakázku, která měla zjevně charakter neregulérní soutěže, po včasném označení soutěže za neregulérní by v práci nepokračovali. Ostatně hned v další velké kauze - developerské soutěži na ostravskou Karolinu - byla skrytá architektonická soutěž označena za neregulérní včas, na výsledku to nic nezměnilo a autora vítězné studie čekala místo disciplinárního řízení pozornost médií - alespoň těch, která diskutabilní výsledek považovažují za kvalitní. Brněnský justiční palác již stojí a jeho nešťastná vnější podoba, kterou projektant z architektonické studie nepřevzal (údajně na rozdíl od vnitřního uspořádání), je určitým mementem. Po několik příštích desetiletí bude poukazovat na to, jak se v dnešní době zadávaly veřejné zakázky. Tím, že se zároveň jedná o instituci, která má nad kvalitním průběhem veřejných zakázek bdít, je celá záležitost dovedena k dokonalé absurditě. Otázkou je, zda se z tohoto příkladu zadavatelé i architekti náležitě poučí, že velká veřejná zakázka má mít na svém začátku kvalitně připravenou architektonickou soutěž a na konci realizaci provedenou transparentně vybranou stavební firmou. Nebo otřebujeme ještě další stavbu, která bude způsobem svého vzniku kontrastovat s názvem v ní sídlící instituce? Je třeba mít další memento, které nás bude stát půl miliardy a Edelmannův palác - nebo třeba třikrát tolik - i v Olomouci?

(Psáno jako sloupek pro archiweb.)

Kodaňská soutěž Carlsberg by mohla být inspirací pro naše investory a politiky

Společnost Carlsberg patří mezi největší světové producenty piva. Více než 150 let je tento pivovar neodmyslitelně spjat s 33 ha areálem ve čtvrti Valby v Kodani, nicméně na konci roku 2008 dojde ke stěhování celého pivovaru do města Fredericia v dánském Jutlandu. Jak by vypadalo takové opuštění rozlehlého průmyslového areálu u nás, není těžké odhadnout - chátrání či převod na město a následný prodej developerovi nabízejícímu nejvyšší částku či neprůhledná soutěž s diskutabilním průběhem a výsledky... Dánský Carlsberg má se svým areálem jiný neskromný záměr - vrátit ho zpět městu ne jako brownfield, ale, jak sám zdůrazňuje, jako pravděpodobně nejlepší městskou čtvrť na světě. Je samozřejmě otázkou, zda se mu to povede, nicméně kroky, které pro to podniká, mohou být pro naše prostředí velmi inspirativní.

knihy/Ayn Rand: The Fountainhead (Zdroj)

O knize The Fountainhead Ayn Randové jsem se dozvěděl před několika lety od jednoho cizince. Byl velmi překvapen, že jsem coby student třetího ročníku fakulty architektury o této knize nikdy neslyšel. V anglicky mluvících zemích údajně patří mezi velmi oblíbené (na amerických školách architektury jí čtou prý doslova všichni). Neuplynul ani týden a dostal jsem originál prvního vydání z roku 1943. V době, kdy jsem zrovna neměl času nazbyt, to ale nebyl nejvhodnější dárek, po několika desítkách stránkách jsem rozečtenou knihu odložil a již jsem se k ní nevrátil. Nyní se mi zcela náhodou dostal do ruky český překlad s poněkud nicneříkajícím názvem Zdroj (slovo fountainhead je do jednoslovného českého názvu poněkud obtížně přeložitelné). Začetl jsem se a zakrátko jsem byl 800-stránkovým románem z prostředí meziválěčných newyorských architektonických kanceláří doslova stržen.