12. 3. 2012

výstavy/
3x GHMP (a něco navíc)

V Galerii hlavního města Prahy právě probíhají tři hodně zajímavé výstavy: v Městské knohovně se vyřádil Krištof Kintera; Dům U Kamenného zvonu hostí dílo Adolfa Wölfliho; a aby měl pomyslný trojúhelník kolem Staroměstského náměstí i třetí vrchol, na Staroměstskou radníci si je možno jít zarozjímat nad akvarely Michala Nesázala.

"Já bych rád, aby člověk, který bezmyšlenkovitě už po osmdesátý otevírá dveře do knihovny, dostal hned na začátku šupu, tak intenzivní pocit, že vlezl někam, kam neměl a vlastně ani nechtěl, aby je zase instinktivně zavřel a vycouval. Teprve pak by mu to mělo začít vrtat v hlavě. Musí překonat ten prvotní šok."

Tak v aktuálním čísle časopisu art+antiques popisuje Krištof Kintera to, co nachystal na návštěvníky výstavy Výsledky analýzy hned u vstupu. Do knihovny jsem sice schody nevybíhal zrovna po osmdesáté, ale tento zamýšlený šok jsem si skutečně zažil. O co se jedná sem schválně nenapíšu a doporučuji jediné – po ničem ohledně výstavy nepátrat (ani art+antiques předem nečíst; když už, tak raději vyhledat Kinteru v archivu videí z Pecha Kucha Night) a do knihovny se osobně vypravit.
Onen prvotní šok je totiž opravdu důležitý. Alespoň já osobně jsem byl okamžitě skvěle naladěn přesně na to, co mě čekalo dál. Nefalšovaný kinterovský bordel!

Prostory, ve kterých jsem před pár týdny tiše postával před impresionistckými krajinami Václava Radimského jsou teď ušpiněné, napůl zdevastované, plné rámusu a smradu. Do toho vykřikují návštěvnící, pobíhají a řvou malé děti. A nejlepší na tom je, že to všdechno spolu s vystavenými díly tvoří naprosto dokonalou souhru.

I když si nemyslím, že mám v umění kdovíjaký přehled, mnohé práce Kintery už z různých jiných výstav nebo médií znám. Kinterovy objekty jsou nesmírně zábavné, vtipné, mnohdy obdivuhodně technicky zvládnuté (například nad bubnujícím čertem (Bad News) doslova zůstává rozum stát) a přitom ve mě vzbuzují mnoho asociací a oslovují mne svou přímočarou kritikou dnešní konzumní společnosti. Bohužel zrovna objekt, který mám s jeho jménem nejvíce spojen – Revolution, tedy postavu kluka v mikině s kapucí, mlátícího hlavou do zdi – už byl asi pro nervy kustodů trochu silné kafe a tak byl z výstavy předčasně odstraněn (první jsem si myslel, že se jedná o vtip autora, ale zdá se, že Revolution zde původně opravdu byl). Pro mne osobně jsou vrcholem výstavy dva objekty sestávající ze světel či pouličních lamp – jakási postava tvořená změtí zásuvek, prodlužovaček a svítidel s názvem My Light is your Live (ehm, neinspiroval se Kintera náhodou prodlužovačkami v našem kopřivnickém ateliéru?) a melancholický lustr sestávající z pouličních lamp My Light is your Light.

V domě U Kamenného zvonu čeká na návštěvníky výstavy Adolf Wölfli: Stvořitel Universa šálek trochu jiného čaje. Wölfli je označován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů art brut, zcela svébytné kategorie umělců nezařaditelnýho do žádných běžných "škatulek". Wölfli strávil většinu života v ústavu pro duševně choré a vytvořil zde úctyhodné dílo čítající desítky tisíc listů kreseb, textů, partitur a koláží. Jsou výpovědí o jeho vlastním světě ve kterém žil a v jehož centru sám stál.
Vystavené kresby se dají šmahem odsoudit jen za výplod choré mysli – jak tomu ostatně dlouhá desetiletí v uměleckých kruzích bylo. Já sám jsem šel na výstavu s obavami, jestli se po deseti minutách nezačnu nad komplikovanými a nepochopitelnými kresbami nudit. Ale nakonec dopadlo vše přesně naopak – Wölfliho svět je neuvěřitelně zajímavý. Nejvýstižněji bych to asi popsal takto: Nevím, čím mě jeho výtvory zasahují, ale dokážu si docela dobře představit, že bych se na každou jeho kresbu dokázal dívat dlouhé hodiny.
Jestiže Kintera pracuje s odkazy na svět kolem nás, síla díla Adolfa Wölfliho spočívá v pravém opaku – v čisté představivosti a kreativitě s jakou dokáže člověka vtáhnout do světa svého. Do jisté míry má aktuální výstava U Kamenného zvonu hodně podobného s výstavou předcházející, průřezem celoživotní tvorbou Bohuslava Reynka.

A dotřetice. Michal Nesázal: E. L. F. na Staroměstské radnici. Soubor akvarelů zachycuje křehké postavy, děvčátka se zasněným výrazem ve tváři. Bohužel však asi nebylo nejlepší volbou jít na tuto drobnější výstavu hned po Kinterově rámusu. Dokázal jsem se soustředit víceméně jen na to, jak jednoduše a snadno dokáže Nesázal velmi omezenými prostředky dosahovat nadpozemského výrazu ve tváři svých nymfiček.

A něco navíc, číslo jedna: GHMP mají od nového roku (pokud se nepletu) nový web. S tím starým jsem mnohokráte bojoval, čili je to pro mě hodně dobrá zpráva!

A něco navíc, podruhé. A tentokráte už ne o GHMP, ale o jiné instituci. O víkendu jsem se konečně dostal do výstavní budovy trochu jiného charakteru, Národního technického muzea. Naposledy jsem v něm byl těsně před jeho uzavřením kvůli plánované rekonstrukci. (K tomu se váže jedna vzpomínka: byl jsem tu ve všední den ráno a kromě mě a jedné malé školní skupinky byl v celé dopravní hale jen jeden pán, cca padesátník, který v ruce třímal síťovku s chlebem a mlékem. Vběhl do haly, běžel k jistému exponátu, krátce postál, pak se přemístil k exponátu stojícímu na vzdálenějším místě, opět postál a tak ještě párkrát. Zjevně cestou z ranního nákupu neodolal a musel si odskočit do muzea; a asi tak činil hodně pravidělně. Dopřát si svou dávku drogy – chlapeckého zasnění. Přišlo mi to hodně milé.)

Dopravní hala (expozice dle návrhu Marcely Steinbachové a její Skupiny) mě nadchla. Čistá, jasná a přehledná expozice. Působivý prostor plný krásných strojů. Jak se dalo čekat, prohlídka mě trochu vyčerpala a zbytek jsem už vzal jen zkratkovitě. U krátkodobé výstavy psacích per značky Parker jsem se (byť patří tato značka mezi mé oblíbené) pozastavil nad tím, co dělá taková zjevně komerční výstava v této instituci. Fotografický ateliér a expozici tisku jsem proletěl jen rychle. U další krátkodobé výstavy, nominovaných děl přehlídky Czech Grand Design jsem se utvrdil v tom, že každý rok holt zrovna ve všech odvětvích designu pšenka nekvete. Expozice astronomie (od Projektilů) je hodně působivá. Díky všudypřítomnému sklu a specifickému nasvětlení má skvělou "hvězdářskou" atmosféru.

Docela rychle jsem budovou postupoval směrem vzhůru, do expozice architektury. Ale dočkal jsem se zklamání. Modely, kopie výkresů (navíc obvykle zmenšené), v několika prostorech jakési pokusy o navození atmosféry tu městského prostoru, jinde zas architektonického ateliéru... A hlavně velká část expozice je věnována metodám vysoušení exponátů po ničivých záplavách v roce 2002. Jistě, záplavy byly neštěstím a záchrana mnohých exponátů menším zázrakem – ale proč tomu věnovat tolik prostoru zrovna v expozici architektury?

Ostatně ještě jednu výtku můžu směřovat celému muzeu. Shodou okolností jsem nedávno strávil pár hodin v technickém muzeu ve Vídni. A dojem z obou je pro mě jednoznačný – zatímco v Praze je kladen důraz na samotné exponáty (byť nesmírně zajímavé a hodnotné), ve Vídni je mnohem větší důraz kladen na vysvětlení různých principů. Vídeňské expozice jsou mnohem interaktivnější a zábavnější, především pro nejmenší návštěvníky. Holt, v Praze se člověk musí při vysvětlování například principu fungování leteckého rotačního motoru zapotit sám...