Na úvod dvě poznámky na okraj. Následující text nevychází jen čistě z mých zkušeností s prací v konkrétním studiu Kamila Mrvy. Jedná se o mé názory, které jsou v mnohém podpořeny i pozorováním či posloucháním toho, jak fungují lidé ze stejného oboru v mém okolí. Text tedy rozhodně nepopisuje fungování Kamilova kopřivnického studia. Řada názorů je ryze mých.
A za druhé, asi bych měl úvodem alespoň zkratkovitě zmínit mou motivaci, která mě k rozhodnutí o vstupu do každodenní praxe vedla. Původně u mne vše nasvědčovalo tomu, že období po absolvování školy bude plynulým pokračováním doby před získáním diplomu. Školu nahradí mé dosud trvající samostudium architektonické teorie (úvahy o doktorském studiu se mi naštěstí stále daří v mysli zapuzovat) a zbytek bude stejný – práce pro archiweb a klid na soutěže či pečlivě volené zakázky. Z letargie a plíživě přicházejícího stavu vyhoření mě vytrhla poněkud nečekaná událost – spolu s Honzou Kratochvílem jsme vyhráli soutěž o Cenu Petra Parléře. Prvotní radost z úspěchu vystřídaly obavy, jak obstojím v případné realizaci (která tehdy vypadala, že nás nemine – byť se vše nakonec vyvinulo jinak). I když to sice nebyl důvod jediný, do praxe jsem se tedy hnal především za zkušenostmi. Výběr studia Kamila Mrvy pak už v mé situaci byl docela logický: Byť jsem v té době (a i v následujících téměř třech letech) bydlel v Brně, zázemí jsem měl i nedaleko Kopřivnice; mezi brněnskými studii tehdy vzrůstala nervozita z nastupující krize, příliš nadějí na hledání práce jsem zde necítil; případná realizace vítězného soutěžního návrhu měla proběhnout v nedalekém Vítkově a s Kamilem jsme počítali jako s partnerem, který ji měl zaštiťovat; a především, Kamil Mrva mě svým dílem i svým celkovým přístupem hodně imponoval – znali jsme se, párkrát jsem ho už navštívil a ostatně je to také jediný architekt, se kterým jsem dělal obsáhlý rozhovor pro archiweb.
Tak tedy, zde je několik mých slíbených postřehů a myšlenek.
V praxi je klíčová schopnost rychlého rozhodování. Já sám si stále připomínám, že je obvykle lepší rozhodnout se jakkoliv, než váhat či se nerozhodnout vůbec. Odstranění případných následků špatného, ale včas udělaného rozhodnutí je obvykle i pro klienta mnohem přijatelnější, než dojde-li k problémům u něčeho, co architekt zdánlivě dlouho řešil a navíc rozhodnutí ještě několikrát odložil. Důležitá je intuice a zkušenosti – získané i z vlastních chyb. I významní světoví architekti a statici o tomto ví své. Navíc, stejně snad neexistuje stavba, u níž by vše probíhalo a dopadlo na sto procent – samozřejmě ale nemám na mysli, že by někde nějaký dům spadl.
Na druhou stranu, navrhování a realizace architektury jsou činnosti velmi pomalé. A musí to tak být. Dlouho mě trápilo, že pořád něco kreslím a vlastně nic není postaveno. Mnoho projektů zůstalo pod stolem po dokončení studie. Ale občas se klienti vrací k pokračování na projektu i po dlouhé době. A ty pomalu se vlekoucí realizace jsou nakonec stejně ty nejzajímavější. Zdá se, že je to zcela normální stav.
Poměrně brzy po vstupu do praxe jsem získal averzi vůči dvěma věcem, ve kterých jsem si v době studií liboval – tvorbě různých variant a analýzám pro analýzy. Výsledkem práce má být jedna varianta – málokterý klient si představuje hotovou studii v podobě dvou verzí, ze kterých si je nucen vybírat. Stejně si pak obvykle vybere něco mezi. A za druhé, holé penzum informací získaných z analýz je coby podklad pro další práci zcela k ničemu – důležité jsou nich plynoucí závěry. Ostatně jedním z důvodů, proč se vyhýbám studentským kritikám je nuda při pozorování prezentací nekriticky posbíraných příkladů realizací typologicky odpovídajících školnímu zadání. "Proč jste si vybrala tento příklad?" "Protože je to taky hotel."
S tím souvisí i můj další postřeh. Důležitost kritického myšlení. Mám-li najít největší nedostatek na mnou absolvovaném studiu architektury, je to naprosté podcenění kritického myšlení. Při zpětném pohledu vidím velkou část učitelů na mé Alma mater jako osoby bez vlastního názoru. Vzpomínám si, že většina tzv. studentských kritik vůbec neodpovídala svému pojmenování a sklouzávala do jedné ze tří poloh – kvantitativně pojatou kontrolu množství práce odvedeného na návrhu, chválení za cokoliv (včetně za tápání po zjevně slepých cestách) či nejčastěji k naprostému zvulgarizování kritického myšlení, odhalování a pouhému poukazování na dílčí chyby a nedostatky práce – o kterých student stejně obvykle moc dobře sám věděl. Kritické myšlení je přitom pro tvůrčí práci zcela nezbytné a nelze jej nahradit přebíráním různých vzorů či jiným šablonovitým kopírováním. Podotýkám, že nemám na mysli téměř neexistující architektonickou kritiku v médiích, ale především sebekritiku architektů samotných, přemýšlení v souvislostech, negativních i pozitivních, naslouchání názorů okolí. Ostatně proto mnoho architektů rádo cituje názor T. S. Eliota o důležitosti kritického myšlení v tvůrčím procesu – jen v poslední době jsem na shodný citát narazil jak u Adama Carusa, tak i v úvodu mnou právě podruhé rozečteném Venturim.
A když už jsem u toho, jsem stále přesvědčenější o důležitosti architektonické teorie – i pro každodenní praxi. Opět nejprve můj názor na dobu mého studia: na brněnské fakultě architektury žádná teorie neexistovala a obávám se, že ani dosud neexistuje. Ústav teorie je jen lépe znějící označení pro několik jedinců, zabývajících se pouze dějinami architektury či její kompozicí. Vykladači dat namísto poukazovatelů na názory, dotýkajících se samotné podstaty architektury. Bez teorie je přitom, myslím si, velmi omezená možnost právě kritického myšlení. Zároveň je jen těžké pochopit vývoj architektury v souvislostech (mimochodem je třeba paradoxní, že v našich končinách, kde stále většina lidí spatřuje zdánlivě trvající vrchol vývoje architektury v bílých kubusech funkcionalismu, člověk ani v odborných knihovnách nenajde prakticky nic od Sigfrieda Giediona…). Co se týče každodenní praxe, kromě podpory kritického myšlení považuji teorii za důležitou "munici" pro komunikaci s klienty, i když na konzultacích zrovna nemusím "artikulovat polyvalentně pojatý prostor".
Postřeh další. Média jsou jako zápalky. Dobrý sluha, špatný pán. Několik let jsem pracoval v oblasti médií a PR, abych se pak ocitnul na druhé straně. A utvrdil jsem se v tom, co jsem tušil. Schopnost proniknout do časopisů a na portály je jednak záležitostí zajímavého produktu – nicméně ještě důležitější je to, v jaké podobě jsou novinářům dány k dispozici podklady. Novináři jsou často líní, neschopní a chaotičtí – a přinejhorším vše dohromady. I těch několik skutečně kvalitních z nich, kteří se navíc soustředí na náš obor, nemá při své zaneprázdněnosti čas na dohadování se o technických parametrech fotografií či přepisovat autorskou zprávu z pera skvělého architekta, jehož nadání však bylo vykoupeno literárním ustrnutím na úrovni studenta základní školy.
Když už se povede něco publikovat, vezměte jed na to, že bude následovat několik telefonátů a mailů z jiných médií, které chtějí totéž, ale trochu jinak a hlavně hned. Presskit, což není nic jiného než "vše na jednom místě a pokud možno s fotkami v podobě, v jaké je poslal fotograf, a s těmi texty, co už jsem napsal pro ty předchozí dva časopisy" pak přijde vhod. A v lepším případě následuje zájem potenciálních klientů – nicméně vykazující jisté specifikum architektonického P. R. U něj totiž dokonale funguje to, co je v marketingové literatuře tuším označováno za positioning. Vyrukuje-li totiž člověk například s geniální dřevostavbou za milion korun, místo vysněného developera s administračkou za milionů tři sta se objeví deset nevysněných klientů, chtějících rovněž dřevostavbu za milion jeden a taktéž s představou honoráře, za jaký jste ten původní dům navrhli vašemu kamarádovi. Nálepek se zbavuje těžko – o tom vím za poslední tři roky své.
Á propos: na archdaily.com se dá vážně dostat minimálně stejně snadno jako na archiweb. Občas pak ale volá někdo, kdo nemluví česky; a mailová schránka začne mylně napovídat, že v Číně hodlají během krátké doby vydat snad více knih o architektuře, než bylo dosud vydáno na celém světě… :)
Zmíněná dřevostavba za milion? Mezi populární bonmoty architektů patří varování před zakázkami typu FFF: "Family, Friends & Fools". Dodávám, že do čím více z těchto tří kategorií klient spadá, tím je tento bonmot pravdivější. Dlouho a bolestivě jsem se propracovával k poznání, že si pro tyto klienty pracovat zkrátka nemohu dovolit. Neprospívá to ani jedné ze zainteresovaných stran. Pokud je to možné, je vždy lepší věnovat se zakázce získané na základě schopností než známostí. Výjimky potvrzují pravidlo, díky jedné z nich ostatně mohu dělat to, co dělám a kde to dělám. Co se mne týče, mimo pracovních zakázek ale vidím větší význam v práci na něčem jiném, a tím jsou…
...Soutěže. Ty se u nás nemohou vyplatit. Pravděpodobnost na výhru je velmi malá, a to mnohdy i bez ohledu na kvalitu samotného soutěžního návrhu. A zadaří-li se, po radosti z výhry obvykle následuje o to hlubší smutek z prohry – tentokráte v nečekaném utkání s vyčůraností, neschopností a nerozhodností těch, kteří se původního klání vlastně ani nezúčastnili. Nicméně i přes to soutěže považuji za důležité. Strašně důležité. Není dokonce podstatné, zda soutěžní návrh nakonec dokončím (mám v tom poměr asi 1:10 ve prospěch nedokončených a neodeslaných návrhů). Svou podstatou jsou soutěže totiž právě místem, kde nabývá na důležitosti (sebe)kritické myšlení, zužitkuje se "munice" v podobě nastudované teorie. Motivace je velká. Práce na soutěžních návrzích pro mne často znamenala posun mých paradigmat. Z toho, co vypracuji v průběhu práce na soutěžním projektu, obvykle těžím v několika projektech nesoutěžních.
Architektura vzniká na stavbě. Člověk sice nemusí zrovna zabíhat do extrémů a vycházkovou holí určovat místo pro každou cihlu rozestavěného kostela, jako to tuhle dělal Sigurd Lewerentz. Stačí i to, že sebelépe vypracované stavební výkresy (a musím říci, že je stále více vypracovávám ve vzoru "návod z IKEA") nebudou ani z poloviny obsahovat vše. Rozhodně ne to, co si na stavbě bez architektova vědomí změní či přidají řemeslníci či sám klient. A pokud by to i obsahovaly, nikdo na stavbě je stejně nečte nebo lépe řečeno číst neumí – ale nikdy to nikomu neříkejte! Konec legrace, právě na stavbě vznikají rozhodující detaily. Respektive mizí rozhodující detaily. Honorář za autorský dozor je pro klienta těmi nejlépe vyhozenými penězi.
Nicméně samotný projekt je rovněž důležitý. Dům musí ideálně vznikat od A do Z na "jednom prkně". Chcete-li se často potkávat s klientem, nechte jej s klidem odejít s hotovou studií za "levnějším projektantem". Je to nejlepší způsob jak mít klienta záhy zpět na telefonu a zjistit, že celou řadu detailů ze studie, byť už zrealizovaných na jiných stavbách, vlastně nelze udělat. Následuje klientův hněv nad nekvalitní studií – poté klientův hněv nad nekvalitním projektantem a – ano, odchod za jiným "stále ještě levnějším projektantem". Po pravdě řečeno, za 3 roky každodenní praxe jsem zažil jen jednou, že dům dobře vznikal na základě studie, kterou následně rozpracoval a dozoroval někdo jiný. A to jen díky mimořádnému klientovi, který (rovněž po prvotní výměně projektanta – za jiného projektanta) trval na všech detailech ze studijních vizualizací. Bylo to i pro mne velmi poučné – ve vizualizacích od té doby raději dělám i oplechování atiky.
Upřímně řečeno, pozemní stavitelství mne nikdy moc nebavilo. Za poslední tři roky jsem se ale dostal do stavu, kdy mě stejně tak baví dům rozkreslovat, jako jej před tím navrhovat. A to podotýkám, že neuvěřitelně zajímavou učebnici stavitelství z ETHZ od A. Desplazes jsem si prolistoval teprve nedávno (budiž to opět výtka mířící pro změnu do budovy B mé bývalé Alma mater).
A nakonec zjištění nejzásadnější. Nic se nevyrovná tomu, když návrh získává svou fyzickou podobu. Když se pak vracím na "místo činu" – abych viděl, jak stavba slouží, či jak si ji dokonce ostatní přivlastňují. A dokonce místa, na kterých navržená stavba nakonec nevznikne, považuji za "svoje", důvěrně mi známá, i na ně se rád vracím. Vztah k místu běžný člověk nejlépe získá tím, když jej “zabydlí”. Je výsadou architektů, že těch “svých” míst mají neporovnatelně více, než ostatní. Ať už na nich nakonec něco stojí, nebo ne.