V pražských galeriích je zase na co koukat. Tentokrát doporučuji návštěvu výstav fotografií industriálních krajin od manželů Becherových a maleb Jakuba Schikanedera.
Galerie Rudolfinum opět patří fotografii. Své industriální krajiny zde představuje německá manželská dvojice Bernd a Hilla Becherovi. Ti se od přelomu padesátých a šedesátých let minulého století systematicky věnují zachycování průmyslových objektů na strohých a dokumentárně chladných fotografiích. Jak vyplývá z hodně zajímavého, byť 1,5 hodiny trvajícího doprovodného videodokumentu, vedla je k tomu jednak fascinace tvarem těchto objektů, mezi nimiž především Bernd vyrůstal, avšak záhy si uvědomili, že současně zachycují mizející svět – jejich systematická práce tak byla mnohdy přerušována nutností vyfotit komplexy, kterým aktuálně hrozila demolice.
Jejich konceptuální přístup nejvíce vyniká na pro ně charakteristických výstavách, kdy jsou jednotlivé typologicky příbuzné a frontálně nasnímané objekty prezentovány ve formě mřížek a divákovi se tak odhalují jednotlivé nuance mezi nimi. Rudolfinská výstava Doly. Hutě. je však trochu odlišná. Na 97 fotografiích (dle jiných galerijních zdrojů je fotek 95) jsou průmyslové objekty z Porůří, USA, Jižního Walesu a Anglie, Belgie Francie či Lucemburska zachyceny v trochu širším kontextu, jako celé industriální krajiny. Mě osobně díky tomu hodně bavilo, kromě porovnávání typologicky blízkých staveb mezi sebou a hledání třeba lokálních charakteristik (což je v případě dolů snadné díky různým měřítkům a stáří průmyslových komplexů, u hutí už je to složitější), sledovat i to, co se odehrává na rozhraní mezi průmyslovými areály a okolím. Na průmyslové giganty zde mnohdy navazuje rezidenční zástavba. Becherovi se záměrně snažili nezachycovat na fotografiích lidské postavy (částečně to znemožňovala ani použitá technika velkoformátových fotografií s dlouhými expozicemi; a mimochodem o dvou postavách, které jsem zahlédl na jedné z mála fotografií, jsem se následně dozvěděl, že jsou to sama Hilla se svým synem). Nicméně i tak jsou zde patrné stopy každodenního života. Automobily, zahrádky u domů nebo dokonce sušící se prádlo tvoří na industriálním pozadí zajímavý kontrast.
Monumentalita průmyslových areálů na fotografiích manželů Becherových je podobná monumentalitě hor, tak jak je dokáže zachytit původem íránská fotografka Shirana Shahbazi. Průřez její prací, kromě již zmíněných hor jsou to nejčastěji abstraktní zátiší z geometrických útvarů, lze shlédnout o patro níže, v rudolfínské Malé galerii.
A teď něco z jiného soudku. Národní galerie připravila ve Valdštejnské jízdárně výstavu díla malíře Jakuba Schikanedera. Tvorba tohoto žáka pražské Akademie a profesora na Umprum, který tvořil v rozmezí mezi 70. léty 19. století a 20. léty století minulého, šla dosud trochu mimo mě. O to více mě nedávno zahájená výstava zasáhla.
Průřez jeho tvorbou začíná výjevy utrpení a bídy (hlavními figurami jsou zde obvykle ženy) a přes témata kontemplace a smrti, interiéry či nokturna se Schikanederova tvorba uzavírá v tématech moře. Schikaneder byl malířem, který dokázal bravurně pracovat se světlem, z jeho obrazů doslova vyzařuje atmosféra utrpení, smutku, rozjímání či klidu. Zcela zřetelně lze vystopovat inspiraci takovými malíři, jakými byli Millet, Manet, Coubert a v pozdní tvorbě se asi nezapřou ani Turnerovy maríny.
Výstava ve Valdštejnské jízdárně je ale zajímavá i z jiného úhlu pohledu. Katalog k výstavě a více či méně nabitý doprovodný program je standardem. K tomu se v poslední době obvykle přidaly i samostatné webové stránky k jednotlivým výstavám a nějaká ta forma interaktivity – obvykle ve formě "dětského ateliéru". Ještě jsem ale nezažil výstavu, kde by všechny doprovodné materiály a aktivity nabývaly takových rozměrů, jako je tomu u výstavy Jakuba Schikanedera. Kromě obsáhlé monografie vychází i útlejší průvodce výstavou – obě publikace mají vhledem k svému rozsahu docela přijatelnou cenu. Samostatná webová stránka je rovněž docela slušným průřezem výstavou, včetně všech doprovodných textů (kéž by se toto stalo standardem) a malé interaktivní hry pro děti. A do dětských rukou míří i zlatý hřeb – kniha Deník Jakuba S.. Ta kromě úvodu obsahuje tři části (pro děti ve věku 5–9, 10–14 resp. 15–100 let), v nichž se malí i velcí čtenáři dozví hravou formou mnohé o životě a díle Jakuba Schikanedera i o dobovém kontextu v jakém jeho tvorba vznikala. U tuzemských výstav mi dlouhodobě vadí dvě věci – doprovodné "dětské" aktivity jsou obvykle víceméně trapné (především v porovnání s tím, jak k dětem přistupují v západoevropských galeriích – ostatně minulý víkend jsem nevěřícně koukal, jak dokážou dětem otevírat svět architektury v pařížském Cité de l'architecture) a naopak doprovodné programy jsou často sestaveny tak, že mi připadají jako důležitější než samotná výstava – či lépe řečeno nutné pro pochopení samotné výstavy (především u některých nedávných výstav v Rudolfinu). Zdá se mi, že ve Valdštejnské jízdárně se to protentokrát podařilo skloubit vše velmi dobře.