Po celodenním přemítání jsem se rozhodl sepsat pár inspirativních postřehů ze včerejší přednášky v Galerii Jaroslava Fragnera, na které Henrietta Salvesen a Christopher Adams z norského studia div.A představili několik svých projektů a hlavně ukázali, jak ideálně funguje architektonické soutěžení.
– Samotná přednáška byla spíše podprůměrná a nezáživná. Hlavním tématem byly jejich návrhy škol, což tvoří jen část jejich portfolia. Forma prezentace vykazovala mnoho obvyklých chyb (formát prezentace v pdf, slidy obsahující buď několik odstavců textů nebo mnoho drobných obrázků na jednom záběru, příliš detailní popis provozu a dispozic budov atd). Mnohem zajímavější však byly informace sdělené na úvod, v závěru, mimochodem nebo když jsem si pak s oběma popovídal v zákulisí.
– Henrietta a Christopher jsou manželé. Jak se smíchem řekli, jsou asi jediný manželský ateliér v Norsku, který se ještě nerozpadl. Má to své výhody – když potřebují být v práci přesčas (což je časté), nemusí to doma vysvětlovat svým partnerům.
– Studio je malé, má pět stálých pracovníků, dle objemu práce se občas krátkodobě "rozrůstají" na cca 15 lidí.
– 100 % jejich práce tvoří soutěžní projekty. Jinými slovy, pracují pouze na soutěžích. Ano, čtete správně.
– V Norsku to není neobvyklé. Soutěží je tam vypisováno hodně, na drtivou většinu veřejných zakázek. Existují i klasické cenové tendry, ale ty se zdaleka nepoužívají tak často jako u nás. U významných budov (celostátního významu) se obvykle jedná o otevřené soutěže, většina soutěží je ale vyzvaných. Vyzývá se obvykle pět ateliérů, vybírají se na základě předkvalifikace (předchozí reference). Kvalifikovat se není jednoduché, vyžaduje to dlouhodobou práci. Nicméně sympatické je, že jeden z pěti ateliérů obvykle má v soutěži "divokou kartu" – jedná se o nějaký mladý, ještě nezavedený ateliér, který díky tomu má šanci uspět a dostat se mezi elitu.
– Od roku 1987 se účastnili více než 165 soutěží, z toho 37 vyhráli.
– U významnějších soutěží někdy vytváří tým s nějakým světově uznávaným architektem (spolupracovali tak na příklad s Davidem Chipperfieldem nebo studiem Richarda Rogerse). Šance na výhru se tím zvýší.
– Ptal jsem se na to, co následuje po vyhrané soutěži. Existuje i v Norsku něco jako navazující obchodní soutěž, ve které jde o cenu? Součástí soutěžního návrhu je vždy obálka s cenovou nabídkou, která se však otevírá až po oznámení výsledků soutěže a slouží k následné licitaci o výši honoráře. Zakázka pro vítěze je víceméně jistá, jde jen o odměnu za práci. Občas se otevírají i ostatní obálky, aby měl vypisovatel soutěže nějaký argument – průměrnou nabídnutou cenu – na jehož základě se snaží vyjednat lepší podmínky. Nicméně tento systém vede k tomu, že architekti ceny raději nadsazují, rozhodně nejdou do soutěže s nějakými dumpingovými čísly. Christopher přiznal, že občas se na ceně nedohodnou a v tom případě je pak realizován návrh jiný. Málokdy.
– Samozřejmě jde ale o náklady vždy – při realizaci se ani Norové nevyhnou kompromisům, jako všude jinde v Evropě.
– Systém fungujících architektonických soutěží je ovlivněn tím, jak v Norsku funguje celá společnost. Norsko je zemí se zanedbatelnou mírou korupce. Dalším faktorem je úroveň demokracie. Po skončení soutěže teprve pro architekty následuje nejtěžší fáze – konzultace rozpracovaného projektu s budoucími uživateli budovy, v rámci kterých mají stejnou váhu názory architektů i poslední uklízečky. Christopher líčil, jak tento fakt zaskočil například Davida Chipperfielda, který je zvyklý na roli "hvězdy" a najednou byl posazen za stůl, kde byl nucen diskutovat s veřejností.
– Henrietta a Chrisptopher mají zkušenosti i se soutěžemi v zahraničí, proto mohou porovnávat (říkal jsem jim i o tom, jak to ne/funguje u nás). Co stát, to jiný přístup k soutěžím. Důležitá je vždy role lokální komory architektů, která si musí soutěže vybojovat a následně o jejich fungování pečovat (Henrietta je členkou nějaké norské soutěžní komise, které se právě o to stará).