Na současné Kratinově retrospektivě v GHMP mě překvapila přímočarost, s jakou je vývoj jeho díla představen – netroufám si hodnotit, do jaké míry byla hlavní vývojová linie Kratinovy tvorby autory výstavy záměrně akcentovaná. Každopádně první období Kratinovy tvorby, vymezené lety 1948–1963, je spjato s textilními návrhy, tvorbou dětských hraček a spadá sem i jeho absolventská práce na VŠUP z roku 1957, návrh textilů do interiéru restaurace v legendárním československém pavilonu na EXPO '58 v Bruselu. Od roku 1963 se věnuje vlastní tvorbě, experimentuje s grafikou a postupně začíná vytvářet strukturální reliéfy sestávající z identických prvků – zápalek, písmenkových těstovin do polévky, korkových špuntů a jiných –, které na podklad fixuje nitroemailem. A asi právě od "baterie" korkových zátek vedla cesta k obdobnému objektu z úzkých dřevěných latí, které už fixaci nepotřebovaly. Jeho první variabily jsou ještě vlastně stále reliéfy, jedná se obvykle o díla složená z mnoha identických dřevěných elementů adjustovaných do rámu, jejichž otáčením a překlápěním se proměňuje struktura. Případně jsou tyto elementy provedeny v pro Kratinu typické bílo–modro-červené barevné kombinaci a díky barvě pak dochází ke změnám. V jednom z mnoha citátů, které výstavu doprovází, o tom Kratina tvrdí, že "každá nová fáze objektu je relativně konečná, novým zásahem zrušíme předešlou konstelaci detailů a současně nastolujeme nový vzhled". Nutno podotknout, že u těchto dřevěných reliéfů na mě díla přesto působí jako konečná, tedy ve fázi, v jaké ji zanechal sám autor. Možná to podpořil i fakt, že některé exponáty, většinou ze soukromých sbírek, jsou záměrně kryty plexisklem, aby některý z návštěvníků raději žádnou "následnou konstelaci" nevytvářel.
To z druhé části výstavy jsem měl pocity jiné. Celé horní patro Domu U kamenného zvonu je věnováno Kratinově tvorbě po roce 1970, kdy už pracoval s kovem. V mnohem větší míře tak vznikaly svébytné prostorové kinetické objekty, u kterých už nešlo jen o pohyb jednotlivých elementů, ale celého objektu jako takového. U těchto děl už je nějaká "konečná fáze" prakticky vyloučena. Několik místností jsem odolával, ale jakmile jsem se zapovídal s jednou z kustodek a ta začala přestavovat jeden z exponátů "do nové fáze", neudržel jsem se... Běda mi, hned jsem byl vykázán do posledního sálu, kde je několik děl, na nichž si člověk může zakusit onu transformaci "na vlastní ruce" beztrestně.
Kratinova retrospektiva je skvělá. Když přemýšlím, co je mě na jeho dílech oslovuje, je to právě ta poetika spojená s transformací, vyvolávající vzpomínky na dětství, období stavebnic, hodinových strojů, ale také třeba vrtání se ve studených školních polévkách "s písmenky"– vzpomínáte? Na konci výstavy do sebe vše zapadne jako do skládačky – ty návrhy dětských hraček a stavebnic v počátcích Kratinovy tvorby se propojí s naleštěnými kovovými variabily na konci.
Zajímavý je ještě jeden přesah jeho tvorby do architektury. Hned ve vstupní hale Domu U kamenného zvonu je instalován Kratinův objekt, který v osmdesátých letech vznikl pro vstup do jednoho obchodu v centru Lužiny. Pobyl zde ale jen krátce, protože po revoluci získalo nákupní centrum nového majitele a ten záhy umělecké dílo vyhodil; Kratinovi se ho tehdy povedlo na poslední chvíli odkoupit za cenu šrotu. Ostatně architekt Lábus, který byl spolu s Alenou Šrámkovou autorem centra Lužiny, je zároveň architektem nynější Kratinovy retrospektivy a také jeden z hlavních řečníků ve videodokumentu o Kratinově tvorbě promítaném v závěru výstavy.
Celkový verdikt? To musíte vidět – respektive zakusit! Bacha na kustody!