1. 4. 2013

online/
Peter Zumthor hovoří o přítomnosti v architektuře

Přibližně před měsícem obdržel Peter Zumthor Royal Gold Medal, jedno z nejvyšších ocenění, kterého může architekt za své celoživotní dílo dosáhnout. Při té příležitosti se konala jeho přednáška, která si zaslouží pozornost. Zumthor v posledních letech přestal přednášet ryzí teorii a obvykle raději prezentuje několik svých aktuálních projektů (důvody, které ho k tomu vedly, stručně popsal před pár lety v hodně zajímavém rozhovoru pro architectural review a zjednodušeně to lze shrnout jako strach z označování ho za "bastarda, který žije jako svatý někde v horách, nemá sex, celé dny pracuje a celé noci se modlí" a proto se raději začal věnovat mluvení o skutečné práci, nesoucí jeho a jen jeho rukopis). Je to škoda, protože Zumtorový myšlenky mají neuvěřitelnou sílu, i když nejsou doprovázeny ukázkami jeho prací – jak lze ostatně vidět i na jeho dvou hlavních textech vydaných knižně, jež vznikly právě přepisem jeho dřívejších přednášek. Proto je Zumthorova únorová přednáška na téma Přítomnost v architektuře, která byla původně určena pro posluchače z řad filosofů a kunsthistoriků, unikátní a tím pádem i hodně zajímavá.

Zumthor, jak je to u něj obvyklé, svou řeč rozdělil do sedmi subjektivně pojatých částí. Na úvod se svěřuje se zážitkem z dětství, kdy si poprvé uvědomil, že něco bezprostředně prožívá. Jak ale lze podobné bezprostřednosti dosáhnout v architektuře? Lze vytvářet něco, co by v daném přítomném okamžiku nebylo ovlivněno vědomím minulosti nebo zatíženo nějakým významem? Něco, co je samo sebou, jako je sám sebou například strom? Zumthor si myslí, že v architektonické tvorbě něco podobného možné je, respektive že lze pracovat jen se samotnou konstrukcí, materiálem a dalšími konkrétními fenomény, aniž by do vznikajícího díla bylo nutno předem vkládat nějaký význam. Ilustruje to na příkladě svého návrhu budovy Topografie teroru v Berlíně, která měla být památníkem na místě bývalého ústředí gestapa (bohužel nebyla dokončena, což Zumthor v druhé části přednášky mimoděk označí za politickou vůli). A tedy měla stát na místě něčeho tak strašného, že se Zumthor chtěl při jejím navrhování vyvarovat toho, aby sama o sobě něco symbolizovala. Proto pracoval pouze se dvěma konstrukčními elementy (betonovým trámem a spojem) a snažil se o vytvoření čisté konstrukce. Význam se pak ale stejně vyjevil sám od sebe.

Jak se přednáška postupně blíží k závěru, Zumthor se stále více dostává k tomu, co tvoří jádro jeho přemýšlení o architektuře (a zároveň jeho pracovní metodu). Tedy k tomu, že architektura není záležitostí významuplné formy, ale důležité jsou na ní jiné fenomény, jako konstrukce, materiály, světlo, zvuk, pachy a další, které pak spoluvytvářejí atmosféru. Forma je pro něj to nejjednodušší, co buď vyplyne při práci samo, nebo se jí architekt může zabývat až na konci. Chce-li architekt vytvořit něco nového, měl by vycházet z toho, co zná. Přemýšlení o něčem typickém, známém, vede k idealizaci a návrhu něčeho speciálního, nicméně člověku blízkému. Podstatná je atmosféra.

Zajímavá je pasáž, v níž Zumthor mluví o svém workshopu se studenty Harvardu, kteří měli za úkol navrhnout dům bez formy. Měli tedy prezentovat svůj návrh jakkoliv, jen ne pomocí plánů nebo modelů. Šlo tedy spíše o vyjádření pocitů a představ o kvalitách budoucího prostoru, jako je světlo, zvuk či atmosféra ráno nebo večer.

Přednáška nepřináší nic zásadně nového, o čem by Zumthor už v minulosti mnohokrát nemluvil či nepsal. Ono taky kdyby tomu bylo jinak, by bylo něco špatně. Nicméně i tak je "čaroděj z Haldensteinu" nesmírně inspirativní, neboť důležitost toho, o čem hovoří, má tendenci v každodenním životě pod návalem méně podstatných věcí slábnout. 

A mimochodem, doporučuji i druhou část věnovanou otázkám a odpovědím.