22. 8. 2011

výstavy/
Rozpačitá oslava jubilea Moravské galerie

Brněnské galerie letos slaví. Podobně jako Dům umění města Brna, který si na začátku roku připomněl 100 let své existence rozsáhlou výstavou, i v Moravské galerii, která jako taková slaví 50 let existence, sáhli do sbírek a udělali výstavy hned dvě. Bohužel, možná mohli raději zůstat taky jen u jedné...

Začnu z té lepší stránky. Výstava Moravská národní galerie mapuje 194 let existence Moravské galerie a jejich dvou předchůdců, obrazárny Františkova muzea (později Moravského muzea) a Moravského průmyslového muzea. Důraz je kladen na fungování této instituce ve vztahu k Moravě. Kromě samotné historie obou institucí formou dvou časových os je představena kvalitativně různorodá první veřejná sbírka, která v obrazárně Františkova muzea vznikala už od roku 1870, vztah k vlastní minulosti z období vzniku moderních národů, činnost německých výtvarníků na Moravě a ve Slezsku (včetně dvou novojičínských rodáků Hugo Baara a Eduarda Veitha) a průřez tvorbou krajinářů v čele s Františkem Richterem. Nejzajímavější je ale porovnání dvou protichůdných tendencí v umění první poloviny 20. století – tvorby umělců čerpajících náměty ze života moravského lidu versus snahy modernistů o zapojení současné scény do světového kontextu. Bohužel trochu opomenutý je další vývoj samotné Moravské galerie od druhé poloviny minulého století.

Sekce s výjevy ze života venkovského lidu je alespoň pro mě to nejlepší z celé výstavy. Rázovité postavičky, Uprkovo rozměrné plátno zachycující jízdu králů, záplava barev, víno… Modernisté musí prominout, ale tentokrát u mě hráli druhé housle. Už se těším na podzimní rozsáhlou výstavu Joži Uprky v pražské Valdštejnské jízdárně!

Druhá výstava, konající se u příležitosti jubilea v Umělecko-průmyslovém muzeu, to je už trochu slabší kafe. Už samotný název The Best of… trochu kontrastuje se snahou první výstavy ukázat Moravskou galerii jako “zemskou” či “národní” instituci. A samotná koncepce slibovala tragikomický zážitek. Ale mé zklamání nakonec přece jen nebylo tak hluboké, jak jsem čekal.
Kurátor (či v této souvislosti asi lépe řečeno “šéfkurátor”) Petr Ingerle se údajně snažil “přiblížit život muzea umění co nejširšímu publiku”. Další východisko je ještě spornější: “reflektovat aktuální pohled (nejen) odborné veřejnosti na postavení a podobu muzea v současné společnosti”. Jak toho dosáhnout? Jednoduše. Nechme výběr exponátů na deseti “laicích”. Tedy, lépe řečeno, na devíti laicích, abych nekřivdil bývalému šéfkurátorovi GASKu Ondřeji Chrobákovi, který ostatně celou koncepci trefně přirovnal k rozpačitosti televizních kuchařských show.
Na druhou stranu, díky doprovodným textům má návštěvník alespoň možnost zjistit, jak hluboké bylo tápání těchto “kurátorů”. A v textech i samotném výběru se najdou i pozitivní momenty.
Začnu u již zmíněného Ondřeje Chrobáka. Ten se rovnou rozhodl být velmi osobní a jeho část výstavy je jakousi sebeprojekcí do života svérázného Hanuše Schweigera. Miloš Štědroň se snažil o nastínění vztahu mezi grafikou a hudbou. Skvělý architekt Marek Štěpán v textu dokázal asi nejlépe ze všech vystihnout totální rozpaky nad svěřeným úkolem, které vyústily do trochu prvoplánového výběru děl, u nichž byly nasvíceny pouze ruce zobrazených postav (a k nimž byly přiřazeny citoslovce vyjadřující viděná gesta). Tolik osobnosti, které by mohly mít díky své profesi určité podvědomí o kurátorské práci. Následují už skuteční “laici”. Známý ekonom Tomáš Sedláček doprovodil svůj výběr zajímavým esejem o vztahu umění a vědy. Fyzik Petr Hořava se role zhostil skutečně vědecky a snažil se nalézt “nástroj”, s jehož pomocí výstavu uspořádat (8 archetypálních zastavení). Gynekolog Jiří Jeleník se úkolu zhostil skutečně svědomitě a svou část pojal jako dobře komentovanou výstavu biedermeierovského nábytku, k němuž má osobní vztah.
Skutečně “lidové profese” jsou zastoupeny servírkou Zuzanou Holíkovou a komandující Českých drah Ladislavou Antoníčkovou. A právě Antoníčková je pro mě největší překvapení – svůj výběr omezila především na díla svého oblíbeného Josefa Čapka, díky čemuž má její část určitou soudržnost, a doplnila jej několika sochami Josefa Kubíčka a Sylvy Lacinové.
A konečně – “známé osobnosti” na výstavě zastupuje politik, brněnský primátor Roman Onderka a moderátorka Adela Banášová. Zcela dle očekávání je Onderkův výběr i text sebestřednou prezentací. Samotná díla vybíral tak, aby vyjádřil svou osobnost (respektive to, čím by chtěl být), nebo složitost své profese. A poměrně slušný výběr Banášové, založený na vyjádření mezilidského kontaktu, sráží na kolena skutečnost, za kterou jsem první pokládal autory výstavy proklamovanou “interaktivitu”. Klíčové dílo, Zasněnou Wilhelma Bernatzika, jsem usilovně hledal všude možně a když jsem zvedl svůj pohled i na strop, všimla si toho nedaleko postávající kustodka. Následovalo komické omlouvání malého faux-pas. Toto dílo nemohlo být pro jeho rozměry přesunuto z budovy Místodržitelského paláce. “Nezlobte se, výstava je otevřená teprve čtvrtý den a my jsme si toho všimly teprve teď…” Čili výstava bez klíčového exponátu?
Nabízí se zcela zásadní otázka: Proč? Je skutečně třeba “oslavit” významné jubileum Moravské galerie karikaturou jejího poslání? Nebo si má člověk uvědomit, jak důležitou práci odvádí skuteční kurátoři? V podstatě vůbec nejde o samotná díla, ani o osudy jejich autorů. Výstava má skutečně velmi blízko k Chrobákem zmíněné televizním estrádním kulinářským show, ve kterých v podstatě nejde o vaření.

Verdikt? Moravská národní galerie skutečně stojí za návštěvu. Ostatně – abych opět nezapomněl na jednu z charakteristik Moravské galerie – já sám si budu muset návštěvu výstavy zopakovat, protože kvůli veselému hovoru a telefonování kustodek jsem neměl klid k jejímu plnohodnotnému vstřebání. The Best of… za stokorunu vstupného nestojí. Nic proti skvělým vystaveným dílům, celkový kontext ale jejich účinek totálně sráží.