Knihu Otázky vnímání: Fenomenologie architektury lze považovat za velmi dobrý úvod do problematiky fenomenologie architektury. Pro její autory, především Stevena Holla a dále pak Juhani Pallasmu a Alberta Peréz-Goméze, znamenala vyjasnění si argumentů proti dekonstruktivismu, vůči kterému se fenomenologie jasně vymezuje. I přes to, že poprvé vyšla coby zvláštní číslo časopisu a+u v roce 1994 a samotné texty jsou ještě o rok dva starší, na naléhavosti jejího obsahu pro dnešního čtenáře to nic nemění. Naopak, jak Steven Holl sám píše v úvodu k druhému vydání z roku 2007, jsou jejich argumenty stále důležitější.
Otázky vnímání sestávají ze čtyř samostatných esejů. Pro všechny tři jejich autory je společný poněkud kritický tón, kterým se vyjadřují ke stavu dnešní architektury, z níž se vytratil obsah a hloubka a která se stala především módní záležitostí a mediální fikcí.
Alberto Peréz-Goméz se zamýšlí nad otázkou, co (a zda vůbec něco) dnešní architektura, která tvoří rámec našeho každodenního života, reprezentuje? Na příkladě chápání “prostoru” ve Starověkém Řecku a jeho následné proměně až do dnešních dnů ilustruje stále větší zvědečťováni a geometrizaci našeho světa, ze kterého již jakoby vymizel prostor mimo svět jevů (prostor, ve kterém se kromě jsoucna nachází i bytí, který Platón označoval jako chůvu (Khoru)). Zatímco architektura až do moderních dob vyjadřovala vztah k nadpozemskému řádu, časem se stala pouhou reflexí sebe samé.
V eseji nazvaném Architektura pro sedm smyslů se Juhani Pallasmaa zabývá smyslovým vnímáním architektury. Tento text je podstatně zkrácenou verzí jeho pozdějšího bestselleru The Eyes of the Skin.
Pallasmaa vychází z tvrdé kritiky současného stavu architektury, díky které se člověk stává pouhým divákem, místo aby v něm plnohodnotně existoval. Z architektury se vytrácí plasticita, hmatová dimenze, konstrukce je bez vztahu k materiálu a řemeslu. Důraz na intelektuální a konceptuální dimenzi dále napomáhá ztrátě fyzické, smyslové a tělesné podstaty architektury.
Smyslem architektury je ale naopak vytvářet metafory, které konkretizují a strukturují bytí člověka ve světě. Architektura je materializací ideje našeho života. Tělesná paměť hraje základní roli ve vnímání prostoru a času. Náš domov a bydliště jsou spojeny s naší sebeidentitou a stávají se součástí našeho vlastního těla a bytí.
V ústředním textu, podle nějž je celá kniha pojmenovaná, rozložil Steven Holl fenomenální zkušenost do dvanácti “fenomenálních zón”. Na příkladu svých architektonických děl pak představuje jednotlivé fenomény.
Komplexní vjem architektury vzniká na základě syntézy popředí, středního plánu a pozadí spolu s vlastnostmi materiálu a světla. I když při navrhování můžeme s těmito jednotlivými elementy pracovat odděleně, ve výsledku se sloučí. Je to jako u zážitku z filmu, kdy se vzájemně prolíná čas, světlo, materiál a detail.
Podobné je to s vnímáním prostorové perspektivy, kdy získáváme nekompletní fragmentované vjemy, byť nakonec jednotlivé oddělené objekty a oblasti chápeme jako celek – město. Při návrhu je tedy nutno mít neustále na paměti vztah budovy či městského prostoru k okolním objektům, prostorům, nebi, ulici. (Pozn. Fenomenologičtí architekti a teoretici se obvykle staví velmi kriticky k používání počítačů při navrhování, nicméně sám Holl zde připouští důležitou roli, kterou při návrhu měst počítače hrají. Na rozdíl od vizualizování konkrétních výsledných perspektiv je ale používá pro testování pohybu městem a periferního vnímání při různých rychlostech a směrech.)
Důležitým fenoménem je barva. Holl zdůrazňuje její neurčitost. I když lze barvy studovat pomocí teorie vlnových délek nebo primárních a sekundárních kategorií, jejich výsledný účinek je podmíněn konkrétní situací, klimatem nebo kulturou.
Světlo je fenoménem, který je pro řadu architektů podstatou jejich práce. Holl opět poukazuje na proměnlivost a nestálost přirozeného denního světla. Vržený stín dokáže umocnit výsledný dojem z architektury. Zajímavě je možno pracovat s faktem, že slunce není ideální bodový zdroj světla a díky tomu nejdou vržené stíny vždy takové, jaké by se daly čekat.
Fenoménem charakteristickým až pro moderní dobu je “prostorovost noci”. V dnešních městech mohou budovy nabývat zcela jinou podobu v noci než ve dne. Při procesu návrhu je tedy třeba mít na paměti skutečnost, že některé budovy budou v provozu spíše v noci.
Architektura by měla umožňovat prožívání skutečného plynutí času namísto rozkouskovaných mediálních zpráv, díky kterým v lidech vzrůstá stres a znepokojení.
Voda je látkou nabývajících několika podob. Pro její schopnost odrazu, zrcadlení prostoru, lámání a transformaci světla, je ji možno považovat za jakousi fenomenální čočku. Díky odrazům na vodní hladině lze ještě intenzivněji prožívat skutečnost. V architektuře je možno zajímavě využít vodu k mihotavým odrazům světla, jako to udělal Steven Holl u svého projektu bydlení v Japonské Fukuoce. Pohyby vodní hladiny zde zároveň podtrhují projevy počasí, což je zážitek, který je nám dnes v komplexní městské struktuře téměř odepřen.
K fenoménu zvuku přistupuje Holl ze dvou úhlů pohledu. Jednak poukazuje na možnost vyjádřit prostor pomocí zvuků (místo čistě vizuálního vjemu). Zároveň zmiňuje paralelu mezi architekturou a hudbou. Hudba, coby materiálu a zvuku v čase, je ekvivalentem architektury, kterou lze analogicky chápat jako součin materiálu a světla v prostoru. Jak poznamenal P. Valery, od sochy či obrazu je možno se odvrátit, nicméně hudba a architektura nás obklopují. Proto Steven Holl občas koncept svých návrhů zakládá na hudebních skladbách.
S hmatovým vjemem pro celkové vnímání architektury je to jako s vnímáním chutí jednotlivých ingrediencí, tvořících výslednou chuť pokrmu. Při představě, že bychom měli jíst pouze uměle ochucovaná jídla, nám dobře u žaludku zrovna není. Ale na to, že v dnešních stavbách jsou používány čím dál více syntetické produkty stavebního průmyslu, které zřetelně tlumí hmatové vnímání, si bohužel zvykáme. Ochuzujeme se tak o celou bohatou škálu podob, jakých mohou různě upravené materiály nabývat.
Kapitole věnovanou proporcím a měřítku Holl uvádí argumentem Matily Ghyky, že proporce jsou založeny na matematických principech nacházejících se v přírodě. Zlatý řez a Fibonacciho posloupnost lze sice najít u většiny významných architektonických děl, nicméně už ve starověkém Řecku byl místo na dogmatickou matematickou přesnosti kladen důraz na výsledný vjem (a řecký chrám tak díky optickým korekcím sestával v podstatě z křivek). Zlatý řez nemá být východiskem, ale pouze “ladičkou” proporcí a měřítka až v poslední etapě návrhu. Zároveň Holl upozorňuje na nutnost navrátit stavbám a městům lidské měřítko, které z nich v průběhu posledních dvou staletí vymizelo.
Poslední “fenomenální zóna” se týká specifických podmínek konkrétního zadání a lokality a jednotící ideje. Velikost a složitost dnešních staveb často vyžaduje organizující koncept, který již nemůže vycházet z pouhého praktického programu. Je zapotřebí jakési extra-architektonické idje, v dané situaci smysluplné metaforické nebo symbolické paralely. Vztah dvou vzájemně různorodých věcí – literární metafory a architektonického programu a struktury – může ve výsledku vytvářet dynamické napětí. Idea ale v tomto smyslu není abstrakcí, ale stává se součástí architektonického programu a hraje roli organizačního principu, na kterém je návrh založen.
Po poměrně náročném teoretickém eseji Peréze-Goméze a již po prvním čtení snáze pochopitelných textech Juhani Pallasmy a Stevena Holla je poslední text Archetypální zážitky architektury, jehož autorem je rovněž Holl, hotová pohádka. Architekt zde popisuje své zážitky z návštěvy několika významných staveb (jako je například římský Pantheon, kaple v Ronchamp od Le Corbusiera, japonské zenové zahrady, opuštěné Mayské město Uxmal nebo s Aaltova radnice v Säynätsalo). Připomíná to knihy od Petera Zumthora. Stejně tak Holl popisuje setkávání s architekturou jako komplexní vjem, který mnohdy začíná několik dní předem vydáním se na cestu a po mnohasmyslovém zážitku následuje popis jídla v nedaleké restauraci. Takto barvitě by se mělo o architektuře psát.
Jak už bylo částečně zmíněno výše, kniha Questions of Perceptions znamenala utřídění si myšlenek pro tři autory, kteří významně ovlivňují architektonický diskurs až do dnešních dnů. Každý z nich na ni navázal jinými publikacemi, v nichž své myšlenky ještě dále rozvedli (především The Eyes of the Skin od Juhani Pallasmy a například i u nás vydaná Paralaxa Stevena Holla). Tématu knihy odpovídá i její zpracování – poměrně útlá publikace (s trochu vyšší cenou) je vytištěna na různých druzích papíru. Kromě potěšení oka řadou zajámavých fotografií (bohužel nad příliš drobným textem už oko jásat nebude) tedy nepřijde zkrátka ani hmat. Původní vydání z roku 1994 je již beznadějně vyprodáno a exempláře z druhé ruky se prodávají za stovky dolarů. Pár exemplářů druhého vydání z roku 2007 se však občas objeví v evropském amazonu. Budete-li mít štěstí a na Otázky vnímání někde narazíte, doporučuji nezaváhat.
Questions of Perception: Phenomenology of Architecture, 2. vydání, nakl. William Stout, Richmond, 2007