28. 1. 2013

knihy/
Tanizakiho chvála stínů

Před osmdesáti lety napsal Džuničiró Tanizaki esej, ve které popsal neblahý vliv moderních západních vymožeností na tradiční japonskou kulturu. Další bezmála půlstoletí trvalo, než byl přeložen do angličtiny a vydán pod názvem In Praise of Shadows (Leete’s Island Books v roce 1977). Dnes na jeho úryvky narazíte snad v každé knize, která se týká tématu fenomenologie architektury. Čím to je, že tento drobný text, který je především ódou na šero a stín, stále oslovuje generace čtenářů a dokáže být inspirací pro dnešní architekty?

Tanizaki ukazuje na mnoha příkladech zásadní rozdíly mezi Západem a Orientem. Ať už to je hned v úvodu poněkud nečekané porovnání západních a východních záchodů (tradiční japonský záchod, situovaný mimo dům v zeleni a s krásným výhledem do zahrady, je “místem duševního rozjímání”), poukázání na rozdíly mezi nádobím a příbory (na západě vždy vyleštěnými do oslňujícího lesku, zatímco v Orientu se na nich cení spíše známky dlouholetého používání), nebo zajímavý popis tradičních japonských staveb – hlavní rozdíl je jednoznačný. Japonská kultura byla vždy mnohem více spjata se stínem, šerem a temnotou.

Proč tomu tak je, Tanizaki vysvětluje hned několika způsoby. Tak například tradiční japonský dům má střechu s výraznými přesahy. “Když chceme vytvořit místo k životu, první rozestřeme slunečník, který na zem vrhne stín a v tomto bledém stínu poté vybudujeme dům”, píše Tanizaki a porovnává tuto střechu-slunečník se západními střechami-čepicemi, které chrání domy především před větrem a deštěm a dopadu světla do interiéru nebrání. Střecha japonského domu musí proti těmto živlům dům chránit rovněž, a to tím více, že zdejší stavební materiály nejsou vůči povětrnosti vůbec odolné. Vedlo to k používání přesahů, díky nimž do interiéru prostupuje jen velmi tlumené světlo. A vzhledem k tomu, že Tanizakiho předkové vždy hledali krásu v tom, co je obklopovalo, naučili se ji vnímat právě v šeru. Další příčinou obliby stínů a tmy může být prostá snaha maskovat určité nedostatky, ať už nevýrazné ženské postavy či zdánlivě nečistý odstín pokožky.

Byly-li však byly příčiny jakékoliv, podstatné je, že tradiční japonská kultura je se světem stínů a temnot spjatá natolik, že moderní vymoženosti západního světa, které do Japonska začaly v první polovině 20. století ve velkém pronikat, nemohly než této kultuře uškodit. Například v intenzivním elektrickém osvětlení vyznívá tradiční divadlo Noh nebo Kabuki zcela jinak, než za svitu svíček, které jejich formu po staletí spoluutvářely. Stejně tak je tomu v případě stolování, kdy pokrmy v tradičním černě lakovaném nádobí působí v pološeru lamp zcela jinak než na lesklém porcelánu ve svitu elektrických žárovek. O vyznění tradičních japonských interiérů ani nemluvě.

Za osm desítek let, které uplynuly od vzniku tohoto textu, se mnohé změnilo. Dnes se můžeme trochu pousmívat nad Tanizakiho lamentováním, když všichni známe typické obrázky japonských velkoměst v záři reklamních neonů. Vývoj jde kupředu a jen těžko odhadovat, jaký rozsah by musel mít podobný text, kdyby měl postihnout vše, co už nejen tradiční hodnoty ohrožuje v době dnešní.

Nicméně o to tu nejde. Jednak Tanizaki sice byl milovníkem a znalcem tradic, ale hned v úvodu popisuje, jak se při stavbě vlastního domu moderním vymoženostem nevyhýbá, ale naopak se mezi nimi a tradicí pokouší, byť ne zrovna úspěšně, najít určitý soulad (a jak podotýká překladatel v doslovu prvního anglického vydání, Tanizaku si za svůj život nechal postavit domů hned několik a v době, kdy jeho text vešel v Japonsku v širší známost, si našel architekta, jenž mu s radostí oznámil, že jeho knihu důkladně četl a proto ví, co přesně mistr chce – “Ale já bych v takovém domě nikdy žít nemohl”, odvětil Tanizaki). Dnešní člověk, ať již na Západě nebo Východě, si při čtení Chvály stínů uvědomí hloubku a moudrost tradiční kultury. Možná o trochu více začne vnímat, jak podstatné jsou zdánlivě banální fenomény kolem nás. A jak zdánlivě přínosná moderní vymoženost dokáže zbortit křehkou hranici mezi hlubokým sdělením a povrchním spektáklem.

Rozdíl mezi Japonskem v Tanizakiho době a naším dnešním západním světem je velký. Ale i tak tam i zde platí, že “je těžké najít skutečný domov mezi věcmi, které se třpytí a září”.