Na začátku a poté v samotném závěru videa hovoří Märkli o fungování svého vlastního nevelkého ateliéru a o způsobu své práce, ve které klade důraz především na nalezení správných proporcí.
Co se týče vlastního vzdělání, Märkli na svou cestu za architekturou vzpomíná jako na postupné kroky od naprostých základů až k pochopení toho, jak zasazovat stavby do jejich okolí a přitom zachovat jejich osobitý výraz. Tento výraz ale musí být dán jazykem, který není svévolný, ale navazuje na něco, co už je a dokáže komunikovat. Přiznává, že větší vliv než jeho studium na ETH na něj měly a stále mají impulsy z různých uměleckých odvětví – malířství, sochařství, hudby – a především Palladiova architektura.
Své studenty (Märkli je profesorem na ETH) nejprve vede k tomu, aby pochopili své místo ve společnosti a dnešním světě. Snaží se v nich otevřít to, co v sobě již mají – vlastní emoce. Ty pro ně mají být důležitější než inspirace něčím, coé právě vzniklo někde na druhé straně zeměkoule. Zároveň studenty uvádí do specifik architektonické profese. Důraz klade na kresbu, k využití počítačů je skeptický.
Zajímavě Märkli hovoří o toleranci k chybám a práci s protiklady v architektuře. U opravdu smysluplného projektu se chyby stejně nakonec neukážou jako něco postatného.
Zajímavá je pasáž, ve které se kriticky vyjadřuje ke stavu dnešní vědy, ve které vládne korupce, honba za tituly a místy na univerzitách, což vede k snaze o co největší počet publikací na úkor nějaké skutečné kvality.
A jak by podle Märkliho vypadala ideální osnova studia? Důraz by kladl na navrhování, které by doprovodily předmety, jež se k němu úzce vážou – například urbanismus nebo konstrukce. A kromě toho by už nechal vyučovat předmět jediný – dějiny civilizace. Ty proto, aby studenti pochopili, že o tom, co se postavilo, nikdy nerozhodoval architekt, ale jiné okolnosti. Samotné budovy obvykle nezachycují estetický názor stavebníka (panovníka), ale spolu s malířstvím, hudbou či sochařstvím vyjadřují ducha doby.