24. 1. 2012

knihy/
Feeling of Things od Adama Carusa

Jaký to má smysl, když se praktikující architekt mimo samotného navrhování zabývá i psaním? Má snad větší význam teorie a kritika z určitého odstupu? Od autorů, kteří zároveň nejsou zasažení břemenem každodenní praxe? Do přemítání nad těmito otázkami mi na stole přistála kniha Feeling of Things britského architekta (kanadského původu) Adama Carusa. A hned jsem měl důvod k zadumání ještě hlubšímu.

Právě důležitostí psaní při architektonické praxi se Caruso zabývá hned v úvodu. Kromě nutnosti definovat si své základní intelektuální hodnoty pro vlastní praxi cítí potřebu zabývat se širším kulturním a ekonomickým kontextem, ve kterém stavby jeho studia vznikají. Odvolává se na nejvýznamnější texty architektů, které byly rovněž napsány paralelně s jejich praxí. Tak tomu bylo například u Adolfa Loose, jenž se snažil definovat roli, jakou měla hrát architektura na počátku minulého století a zároveň kriticky nahlížel na svět kolem sebe.
Povaha samotných textů je různorodá. Především starší texty vznikaly kvůli přednáškám a soutěžním návrhům v úzké spolupráci s jejich spoluautorem Peterem St Johnem. Kniha tak zahrnuje spektrum od čistě teoretických esejů, přes autorskou zprávu, shrnutí soutěžní přehlídky, v jejíž porotě Adam Caruso zasedal, až po krátké či delší texty o stavbách, jež jej nějakým způsobem zasáhly a v nichž autor poukazuje na to, co je na těchto stavbách či místech podstatné.

Samotná teorie, ze které vyplývají hodnoty, na nichž je založena práce studia Caruso St John, jsou nejzřetelnější v esejích v první polovině knihy. Caruso je hodně kritický k současné architektonické produkci. Postrádá u ní vztah k tradici a hodnotám, které architekti rozvíjeli v posledních čtyřech staletích. Architektura se při honbě za neustálými novostmi dostala pod nadvládu obchodu a marketingu. Zdánlivě nejprogresivnější architektonická studia se předhánějí v neustálé produkci čím dál větších obestavěných objemů a nových forem, u nichž jde spíše než o architekturu o vytvoření výrazného loga. Tyto stavby, postrádající komplexnost a víceznačnost, se však stávají obětí téhož, co vedlo k jejich vzniku. V době neustálého rebrandingu a plastických operací i architektura záhy ztrácí dojem novosti a spadá do jakéhosi bezčasí, kdy ji nelze označit ani za novou, ani za starou.
Zajímavá je paralela s obdobími, kdy rovněž došlo k výraznému stavebnímu boomu (ať už v době industrializace na konci 18. století, nebo o sto let později). Tvůrci jako Sullivan, Berlage nebo Wagner se nejen že dokázali vyrovnat s novým rozvojem technologií a společnosti, ale zároveň udrželi kontinuitu vývoje a kulturní roli architektury. Radikální architektura nikdy nevznikala z ničeho, z pouhé touhy po něčem novém. Je jedno, jestli se jedná o středověké benediktinské opatství, jehož strukturní návrh je založen na vyšším řádu přírodních fenoménů, nebo o 800 let mladší moderní továrna Van Nelle, která vyjadřovala ambice progresivního kapitalistického vývoje. Obě stavby se do dnešní doby již proměnily, na člověka působí jinak než v době svého vzniku, nicméně důležité je, že nás stále dokážou emočně zasáhnout. Jak Caruso podotýká, opravdové kvality architektury se zdůrazní, jakmile stavby přestanou být nové.
Dalším dnešním charakteristickým znakem je emoční vyprázdněnost. Architektura je ryze materialistická, z tvorby se vytrácí důraz na to, čím na člověka dokáže dané místo či stavba zapůsobit – kromě materiální podstaty jsou to tedy i obrazy a asociace, které vychází z představ, zvuků a pachů.
Neo-funkcionalistická a oportunistická produkce je ovlivňována aspekty, které stojí zcela mimo samotnou architekturu. Nejčastěji vychází z potřeb globálního trhu. Zabývá se sama sebou, je čistě konceptuální záležitostí. Stejně jako neo-liberální ekonomika je taková architektura stěží udržitelná – což dnes, více než pět let po napsání posledních textů v knize a v době globální ekonomické krize, nabývá stále více na důležitosti.
Místo toho by architekti měli opět zaujmout kritický a reflexivní postoj, reagovat na status-quo, zabývat se otázkami, co přijde po éře globalizace a poukazovat na to podstatné, co je v dnešním době přehlíženo. Komunikovat s již existujícím fyzickým a sociálním kontextem, vycházet z něj a umocňovat ho.
Caruso hledá velmi často příklady v současném výtvarném umění. Samozřejmě si uvědomuje, že architektura je v poněkud složitější situaci, nelze ji zcela oddělit od samotných stavebníků a dalších jevů, které podmiňují její vznik. Přinejmenším inspirativní je však to, jak výtvarní umělci dokázali čelit diktátu rozvíjejícího se trhu s uměním. V poválečné době si uchovali svou kritiku produktivistické etiky a hledali emocionální a intuitivní vztahy mezi mezi uměním a divákem. Tak je tomu i u land-artu, který má svým měřítkem velmi blízko k architektuře. Umělec pracuje s konkrétním místem, využívá dnešní prostředky a přesto jeho dílo nése významy, které jsou blízké každému člověku. Oslovuje kolektivní podvědomí.
Ostatně k výtvarnému umění má Adam Caruso a Peter St John blízko i jiným způsobem. Jedním z jejich prvních úspěchů bylo vítězství v soutěži na Novou galerii ve Walsallu v roce 1995. Od té doby se stali vyhledávanými architekty pro návrhy mnoha dalších muzeí a galerií. A zde se v knize skutečně propojuje teorie a praxe – kromě textu o samotné galerii ve Walsallu je zde například článek o galerii Malmö Konsthall od K. Anshelma. Kolem výstav a galerií se točí i rozhovor, který knihu uzavírá.

Kniha Feeling of Things je nabitá podněty k přemýšlení a možná i inspirací k tomu, zabývat se architekturou i na jiné bázi, než je každodenní praxe. Je čtenářsky přístupná hned ve dvojím smyslu. Jednak rozsahem, jednotlivé texty jsou krátké a kniha celkem obsahuje ani ne 100 stran (dalo by se říci, že se jedná o klasický rozsah a formu teoretické knihy, který v poslední době pomalu ustupuje – ostatně jak to sám Adam Caruso nedávno popsal ve skvělém eseji Whatever Happened to Analogue Architecture). A za druhé je to samotná dostupnost – nechce-li se zájemci shánět hůře dostupný výtisk (a případně podstupovat nemilou buzeraci ze strany ruzyňských celníků, jako tomu bylo v mém případě), je většina textů k dispozici na webu studia Caruso St John.

Smutné je, že k podobným textům praktikujících architektů se jen těžko hledají paralely na tuzemské scéně. Mám takový pocit, že se u nás o architektonické teorii uvažuje jako o něčem, co je až příliš odděleno od praxe. Jako by bylo podstatné jen “co” a popřípadě “jak”, přičemž “proč” ať řeší či interpretuje někdo jiný. Obrazně řečeno, po peru sahá praktikující architekt obvykle jen když musí a jen je-li potřeba se vyjadřovat k problémům a kauzám, které se ho nějak přímo či nepřímo dotýkají. Sice jsou zde například knižně vydané texty Petra Pelčáka, Romana Kouckého a samozřejmě českých architektů působících v zahraničí, ale kromě těchto a několika dalších zde opomenutých příkladů vypovídají o dnešním myšlení snad už jen průvodní zprávy, rozhovory, několik málo textů obvykle napsaných pro výstavní katalogy a všemožné další interpretace. Myslím si, že právě podceňování teorie v praxi vede k absenci tématu, o které shodou okolností před pár dny psal Adam Gebrian na svém blogu. Přidal bych k tomu ještě absenci osobitých tvůrčích metod (kterak propojit teorii s praxí a vice versa) a jsme asi u podstaty problému, proč jsou u nás v oblibě obrázkové časopisy, obrázkové katalogy, obrázkové přednášky a školní ateliérová výuka, v níž na všech frontách vítězí forma nad obsahem či různé "objevování Ameriky".

Hřbet knihy Feeling of Things v knihovně zabere docela nudný jeden centimetr místa. I přesto ale má smysl se například právě texty Adama Carusa zabývat.