Za nejlepší text publikovaný ve druhém vydání nejznámější knihy Petera Zumthora, která předloni vyšla i u nás pod názvem Promýšlet architekturu, považuji kapitolu Magie reálna. Tu lze chápat jako určitou esenci Zumthorova přemýšlení o architektuře a byť se v knize jedná o kapitolu předposlední, lze jí číst coby úvod, který dokáže dobře naladit na neméně zajímavý, ale čtenářsky trošku náročnější zbytek knihy. Po začtení se do další knihy Petera Zumthora Atmosféry se u mne dostavil pocit příjemného déjà vu. Prvních několik stran právě Magii reálna až nápadně připomíná. Nahlédnutí do závěrečných poznámek v obou knihách vše vystvětluje. Texty v obou knihách jsou přepisem přednášek, které od sebe dělí jen několik měsíců roku 2003.
Hned v úvodu si Peter Zumthor klade otázku, co se rozumí pod pojmem kvalita v architektuře? A odpovídá si: kvalitní architektura je ta, která dokáže člověka emočně zasáhnout svou atmosférou. Tato odpověď ale generuje otázku ještě závažnější: je možno takovou architekturu cíleně navrhovat? Autor zde sahá po příkladech ze sféry hudby, kterou považuje za největší umění. Jestliže hudební skladatel dokáže zkomponovat sonátu, která člověka emočně zasáhne po několika vteřinách poslechu (a muzikolog dokáže jasně popsat, jak toho bylo dosaženo), musí být něčeho podobného schopen i usilovně a poctivě pracující architekt.
Právě dosažení určité atmosféry je to nejdůležitější, o co se Zumthor ve svých stavbách snaží. Při navrhování architektury proto neustále dbá na několik důležitých věcí, což v knize, na rozdíl od výše zmíněné přednášky Mage reálna, mnohem šířeji rozvádí.
Snaží se o navrhování architektury jako lidského těla, což myslí doslovně. Velký důraz klade na pečlivý výběr a kombinaci různých materiálů. Přemýšlí nad zvukovými vlastnostmi konkrétního prostoru či nad tím, jak bude na člověka prostor působit z pohledu teploty. Zajímají ho věci, kterými se lidé obklopují a snaží se představit si navrhované interiéry, jak asi budou vypadat po několika letech používání, až budou zabydlené. Architekturu chápe jako časoprostorovou disciplínu a proto tvoří prostory tak, aby v nich byli lidé vedeni – anebo svádění – k pohybu stejně jako filmový režisér dokáže pracovat s pozorností diváka. Důležitý je i vztah mezi exteriérem a interiérem. Snaží se pracovat s pocity blízkosti a vzdálenosti, vztahem mezi velikostí budovy a člověka, i když se vyhýbá akademickému termínu měřítko. A konečně, pracuje se světlem a se schopnostmi konkrétních materiálů světlo pohlcovat či odrážet.
Jak jsem už zmínil výše, Atmosféry jsou přepisem přednášky, která se uskutečnila v červnu 2003 na literárním a hudebním festivalu na hradě Wendlinghausen v Německu. A to přepisem téměř doslovným. Nejedná se tedy o vybroušenou esej, ze které by šlo kterýkoliv odstavec vytrhnout jako svébytný citát. Naopak, text je plný vsuvek a příkladů, které Zumthora napadají pod dojmem daného okamžiku. Na několika místech je zřejmé, že autor obtížně hledá slova, kterými by vyjádřil své myšlenky a nechává čtenáře řadu věcí domýšlet. To velmi prospívá bezprostřednímu dojmu z knihy. I přes svůj rozsah pouhých třiceti stran textu je po jejím dočtení čtenář obohacen o řadu myšlenek, nad kterými si může přemítat – až do chvíle, než se do knihy opět a opět začte. A navíc, tuto knihu nedělá zajímavou jen její obsah, ale i samotné zpracování, na kterém se pozitivně podepsal pečlivý přístup nakladatelství Birkhäuser spolu s pověstným puntičkářstvím, s jakým k sazbě a vazbě svých knih přistupuje sám autor.
Peter Zumthor: Atmospheres, nakl. Birkhäuser, Basilej 2006