Z dnešního pohledu je Herzbergerova kniha cenná především jako zdroj myšlenek vycházejících z architektonického strukturalismu (především ve smyslu, v jakém jej chápali architekti hnutí Team X). Strukturalisté se v polovině minulého století postavili proti racionalismu funkcionalistů a zabývali se například individuální interpretací víceznačné formy (zdrojem inspirace zde byla lingvistika Ferdinanda de Saussure), spoluúčastí obyvatelů na návrhu domů, archetypy v architektuře (vliv filosofa Claude Lévi-Strausse) nebo smyslem pro konkrétní místo.
První třetina knihy obsahuje několik přednášek na téma veřejného a soukromého prostoru. To, do jaké sféry prostor spadá, je ovlivněno jeho přístupností, formou dohledu nad ním, kdo jej užívá, kdo se o něj stará a kdo za něj odpovídá. Tím vším by mělo být ovlivněno jeho samotné řešení. Rozhraní mezi veřejným a soukromým prostorem však nemusí být zcela striktní. Naopak, mnohem lepším řešením je vzájemné prostupování obou sfér. Hertzberger se zabývá ulicí jako místem, kde dochází k sociálním kontaktům, či dalšími městskými veřejnými prostory včetně veřejných budov.
Správné chápání vymezení veřejného a soukromého prostoru je důležité pro další část knihy, zabývající se vztahem mezi strukturou a interpretací, tedy danou formou a jejím konkrétním využitím. Po krátkém úvodu do vod filosofie a lingvistiky Hertzberger na několika příkladech ukazuje, jak lze danou strukturu různě individuálně interpretovat. Například síť kanálů v Amsterdamu byla původně budována jako obranný systém, ale posléze stejně dobře (ba lépe) plnila funkci dopravní a kanalizační, až nakonec v dnešní době slouží jako trasy výletních lodí a pásy zeleně v ulicích. Známé jsou příklady starověkých vojenských táborů nebo amfiteátrů, které byly absorbovány městy a jejich původní funkce byla nahrazena funkcí novou - nicméně struktura opět zůstala nezměněná. Ke změnám ve využití však nemusí docházet v čase, struktura může umožňovat různorodé interpretace i v jediném okamžiku nebo dočasně. To už je podstatou strukturalismu v architektuře, kdy jsou například rezidenční soubory navrhovány tak, že je dána jen základní struktura (nemusí se nutně jednat pouze o nosnou konstrukci) a konkrétní obyvatel si svůj dům dostaví podle sebe. Aby při tomto přístupu neskončilo veškeré úsilí naprostým chaosem, kladou strukturalisté velký důraz na řád, kdy celek determinují jednotlivé části a naopak. Vzhledem k neustálým modifikacím musí být stavby řešeny tak, aby v jakémkoliv okamžiku působily dokončeně.
Zajímavý je i vztah mezi funkčností, flexibilitou a polyvalencí (víceznačností). Funkcionalistická architektura zdůrazňovala především rozdíly ve funkcích budov. Segregací funkcí u architektury ale dochází k fragmentaci místo integrace. Funkcionalistické koncepty nejsou odolné vůči času, těžko je lze adaptovat na jiné využití. U flexibilního řešení budov je naopak hlavním kritériem návrhu zaměnitelnost funkcí. Předem se přijímá fakt, že neexistuje žádné ideální řešení, na vše je nahlíženo jako na něco dočasného. Vznikají neutrální řešení, u kterých je velký problém s identitou. "Zlatou střední cestou" je polyvalence, u které se předpokládá pouze omezená flexibilita. Jedna forma může sloužit jen pro omezené spektrum optimálních funkcí. Nejlepším, byť trochu extrémním příkladem polyvalence v architektuře, jsou staré obytné domy: dnešní architekti navrhují domy tak, že jasně určují, kde bude ložnice, kam lze postavit jídelní stůl nebo kam lze umístit pracovnu; avšak funkce, jako spaní, jedení nebo práce nemají až tak specifické prostorové nároky, jak si dnes často myslíme; ve starých domech se mnohdy dá stejně dobře spát, jíst nebo pracovat v jakékoliv místnosti. Řadu budov či měst lze adaptovat na různé nové funkce a přitom nepřichází o svou identitu. Strukturalisté hledali archetypální formy, osvobozené od konkrétních významů či asociované s více významy, které jsou schopny nejen absorbovat, ale i generovat funkční náplň.
Všechny tyto úvahy směřují k jednomu cíli, identifikaci obyvatele či uživatele se svým prostředím. Aby k tomu došlo, musí mít člověk možnost svobodně se rozhodnout, jak bude formu, prostor používat, jak jej individuálně dotvoří. Základní myšlenkou strukturalistů, a tedy i Hertzbergera, je, že architekt musí umět při tvorbě ve správném okamžiku prostor opustit. Ne příliš brzy, což by vedlo k flexibilnímu a tedy ne k tomu nejlepšímu možnému řešení, ale ani příliš pozdě, kdy je výsledek příliš ovlivněn stereotypem architekta navrhujícího na základě daného programu. Forma je pro obyvatele či uživatele obdobou hudebního nástroje - nástroj má své limity, nicméně je na hudebníkovi, co z něj dokáže dostat na základě svých schopností; nástroj a hudebník se vzájemně doplňují a ovlivňují.
Co z toho všeho plyne pro práci architekta? Nemusíme se hned zabývat řešením polyvalentních měst nebo obytných souborů. Důležité je řešení detailů. Ve veřejném prostoru je celá řada míst, která by šla využít například k sezení nebo pro dětské hry - a tedy k přivlastnění si části prostoru, identifikaci s ním, k navazování kontaktů. Jsou to různé zídky, patky sloupů, mezipodesty schodišť, zábradlí. Důležité je správné dimenzování prostorů a architektonických prvků, aby měl člověk například pocit intimity, mohl navazovat sociální kontakty apod.
Strukturalisté kladou velký důraz na správnou artikulaci prostoru, tedy jeho členění, což zásadně ovlivňuje jeho potenciál a pocit, že se člověk nachází v konkrétním místě. Jednolitý nijak nečleněný rozlehlý prostor je z tohoto pohledu vhodný jen zdánlivě, o čemž, jak Herzberger ilustruje na příkladě, se přesvědčil nejeden obyvatel typického holandského domu, ve kterém jsou dva pokoje odděleny příčkou. Po vybourání příčky se sice získá větší prostor, nicméně lze jej mnohem hůře vybavit nábytkem (není jej k čemu přistavět) a člověk může mít jen těžko pocit, že například jídelní stůl je právě postaven v ideálním místě, zatímco před vybouráním příčky jej bylo možno postavit na ideálních míst hned několik.
Závěrečné kapitoly jsou věnovány výhledům a průhledům, ať už mezi jednotlivými prostory v domě, mezi exteriérem a interiérem, nebo pohledům na to, jak je budova konstrukčně řešená či jak fungují různé fenomény v našem světě (například tekoucí voda, která se v poslední době "ukrývá" v potrubí někde pod ulicemi města). Strukturalisté se velmi rezervovaně staví k hierarchizaci prostorů nebo funkcí. V architektuře by vše mělo být vyvážené.
Kniha Lessons for Students in Architecture poprvé vyšla v roce 1991. Od té doby se dočkala mnoho překladů a reedic po celém světě. O deset let později napsal Herman Hertzberger její pokračování, které se obecněji zabývá prostorem (a není inspirativní jen pro studenty, ale obsahuje i lekce pro učitele - o tom ale jindy) a před dvěma lety vyšel třetí díl, věnovaný konkrétně návrhům školních budov.
Strukturalistický pohled na architekturu (u nějž nepřekvapuje, že našel svou živnou půdu především ve svébytně liberálním Nizozemí) má samozřejmě svá úskalí. Některé koncepty skončily jako neúspěšné sociální experimenty, vztah veřejného a soukromého prostoru byl zásadně revidován po jedenáctém září. V předmluvě ke čtvrtému vydání knihy z roku 2001 sám Hertzberger nepopírá, že by si kniha zasloužila zásadnější přepracování. Nicméně stále se jedná o velmi inspirativní čtení, především z pohledu participace, což je pro nás v dnešní době stále důležitějším tématem. Navíc se jedná o jednu z nejpřístupnějších teoretických knih pro studenty - ať už tím, jak čtivě je napsaná, nebo i způsobem, jak se k ní dostat.
Herman Hertzberger (nar. 6. 7. 1932 v Amsterdamu) - významný nizozemský architekt, hostující profesor na mnoha univerzitách (1970–99 profesorem na TU Delft), spoluzakladatel Berlage Institute.
V knize Lessons for Students in Architecture jsou nejčastěji zmiňovány realizace:
Montessoriovská škola v Delftu (1960–66)
Kancelářský komplex Central Beheer, Apeldoorn (1968–72)
Hudební centrum Vredenburg v Utrechtu (1973–78)
Apollo Schools, Amsterdam (1980–83)
Vybrané publikace (teorie):
Lessons for Students in Architecture (010 Publishers Rotterdam, 1991)
Space and the Architect, Lessons in Architecture 2 (010 Publishers Rotterdam, 2000)
Articulations (Prestel Publishers Mnichov, 2002)
Space and Learning, Lessons in Architecture 3 (010 Publishers Rotterdam, 2008)